Milanovy začátky? Byl do toho zažraný, vzpomíná maminka Zlata

Rodina, řemeslo, tradice a Vyškov – jakoby se u Metelkových všechno točilo kolem těchto hodnot. Snad nejlépe si to lze uvědomit při rozhovoru s paní Zlatou Metelkovou, maminkou Milana Metelky. Narodila se ve slovenské Považské Bystrici, žila ve Šternberku a krátce i v Bílé Vodě na Jesenicku, ale Vyškov, odkud pocházela její maminka, si ji magnetickou silou přitáhl.

„Jezdili jsme do Vyškova s bratrem už jako malé děti za babičkou. Dokonce si pamatuju, že jsem tady jako holka v roce 1946 vítala v hanáckém kroji prezidenta Edvarda Beneše,“ vzpomíná žena plná energie, které byste rozhodně nehádali 82 let. Nakonec se ve městě na řece Haná seznámila i se svým manželem, Bohumilem Metelkou. Narodily se dvě děti, Zlata a Milan. Syn se rozhodl pokračovat v rodinné likérnické tradici. A kruh se tak uzavřel.

S manželem se poznala díky tetě
Se svým mužem se poznala jako sedmnáctiletá dívka ve Vyškově na bále. To už byl Bohumil Metelka zpátky doma po třech a půl letech odpracovaných v ostravském dole Hedvika. Absolventa pražské likérnické školy poslali do tamního tábora PTP jako člena „buržoazní mládeže“ komunisti. „Když se vrátil, pracoval jako číšník u mého strýce v hospodě v Dědicích. A moje teta mu tehdy říkala: Však počkej, já ti najdu nějakou děvčicu. A mě zase pozvala, abych jim v hospodě při bále pomohla. A tak jsme se seznámili,“ směje se Zlata Metelková tomu, jak teta zasáhla do jejího života. Svatba se slavila v roce 1955 po rok a půl trvající známosti.

V té době už byla původní vyškovská rodinná likérka Metelka znárodněná a stala se z ní hospoda. Výrobu alkoholu převzal stát a privátní firmy přišly o licenci. „Manželovi to výrazně ovlivnilo život. Nejen že ho poslali do dolů, ale se jménem Metelka mohl vždycky dělat maximálně číšníka, nikdy ne vedoucího,“ podivuje se zvůli tehdejšího režimu. „Až po dlouhé době se mu podařilo přes známého dostat na Kozinu, což byla důstojnická restaurace vyškovské posádky. Tam už to měl lepší,“ vypráví vitální dáma, původní profesí prodavačka.

V likérce pomáhala celá rodina
Rodinná likérnická tradice nakonec našla pokračování v synovi Milanovi, který se po sametové revoluci s vervou sobě vlastní pustil do podnikání. „Pracoval tehdy taky na Kozině, ale moc se mu tam nelíbilo. Manžel mu vyprávěl o likérnické škole a o staré likérce a tak se rozhodl, že to sám zkusí. A úplně se do toho, jak se říká, zažral. Co už si manžel nepamatoval, zjistil si ze spousty nakoupených a půjčených knížek,“ připomíná Zlata Metelková počátek 90. let, kdy její syn nastartoval vlastní likérku v domku, který jeho žena Vladimíra zdědila v Moravských Prusech nedaleko Vyškova.

Začátky byly těžké. Rodina Metelků ale drží při sobě.

„Pomáhali jsme mu, jak jsme mohli. Nejdřív jsme na to byli jenom s Milanem a manželem. Musel si nakoupit veškeré vybavení, nádoby, stroje. Dělali jsme všechno ručně. Manžel stáčel, já jsem třeba lepila etikety. Milan ani neměl auto. Dali jsme mu našeho starého žigulíka,“popisuje počáteční těžkosti paní Zlata s tím, že tehdy se z Moravských Prus do okolních obchodů rozvážel například rum, meruňkovice a vodka.

Oblíbené pití? Griotka a Hubert
Díky nadšení a vytrvalosti Milana Metelky a také díky jeho schopnosti vymyslet úspěšné receptury nových nápojů se však situace pomalu začala obracet k lepšímu. V likérce začala pomáhat i jeho sestra Zlata, rozšiřoval se počet brigádníků, provoz se změnil na dvousměnný. „Milan přikoupil ještě jeden dům, tomu jsme říkali krémovka, protože se tam vařily krémové likéry. Začali jsme dělat například Huberta, o toho byl hned velký zájem, nebo moc dobrou griotku a pak výborný vaječný likér,“ jmenuje nápoje, kterými Milan Metelka postupně obohatil svůj sortiment. Právě likér St. Hubert’s a griotka chutnají i jí samotné. „V létě bývám na chatě na Vranovské přehradě a hned vedle mají chatu i dvě sestřenice. Když se sejdeme, tak si spolu dáme jednu štamprlku,“ usmívá se.

S nalepováním etiket a kolků pomáhala v likérce ještě nedávno, než se výroba v roce 2015 přestěhovala do areálu firmy Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Teď už si zaslouženě užívá penze a především velké rodiny. „Mám moc hodné děti, postarají se o mě. Radost mi dělají i čtyři vnoučata a už jsem taky dvojnásobná prababička a brzy budu trojnásobná,“ říká šťastně Zlata Metelková.