Přestože Vladimír Steiner patří k všeobecně respektovaným osobnostem, ba přímo legendám lihovarnického oboru, informaci o jeho profesním, natožpak osobním životě byste ve veřejně přístupných zdrojích moc nenašli. Jeho jméno se v médiích více objevovalo snad jen v době metanolové aféry, tedy v letech 2012 a 2013, kdy coby prezident Unie výrobců lihovin musel čelit záplavě novinářských dotazů a byl zván i do televizních diskusních pořadů. Jenže v médiích a na internetu se už nedozvíte, že ohromný úspěch Fernetu Stock je především jeho zásluha, protože inicioval úpravu receptury nápoje, nebo že v roce 1994 Unii výrobců lihovin spoluzakládal a pro její členy organizoval exkurze k renomovaným zahraničním výrobcům po celém světě, nebo že se může pochlubit největší sbírkou československých etiket do roku 1948. Na jeho bohatou profesní kariéru, ale taky na jeho koníčky a osobní záliby jsme se proto museli zeptat sami. A i když byla příprava na rozhovor s legendou lihovarnictví pro nedostatek vstupních informací poněkud náročnější, jeho samotný průběh byl o to spontánnější, zajímavější a radostnější.
Pan Metelka o vás vždy hovoří s obrovským respektem, úctou a s vděkem. Říká, že nebýt vašeho zájmu, nemohl by pomýšlet na takovou kariéru v oboru. Vzpomínal, že jste si jej v polovině 90. let sám našel, navštívil a zajímal se o jeho likérku a pomohl mu k členství v Unii výrobců lihovin. Jak to tehdy vlastně bylo? Vy jste si sám vyhledával kontakty na regionální výrobce a postupně je navštěvoval?
Naše setkání bylo vlastně důsledkem celkové situace v devadesátých letech. Tehdy vznikaly likérky jedna za druhou. Objevila se ceká řada nových výrobců, z nichž mnozí profitovali z nezdaněného lihu. Neměli potřebná zařízení, a tak dokonce vyráběli lihoviny v pračkách. Do pračky dali odměřené suroviny, vodu, líh, tresť, cukr, barvivo a vypuštěnou tekutinu plnili do lahví jako kvalitní produkt. Členství v Unii výrobců lihovin by pochopitelně jejich výrobkům dodalo potřebnou známku důvěryhodnosti. A někteří se členství dožadovali dost nevybíravě a agresivně. Abychom se mohli zaručit za kvalitu a serioznost členů unie, ve stanovách jsme měli podmínku, že přijetí likérky je možné pouze za předpokladu ročního objemu výroby pěti tisíc hektolitrů. Dohodli jsme se ale, že pokud se objeví solidní likérka, tak ji pozveme mezi nás. Já jsem se tehdy byl podívat na likérku Milana Metelky a moc se mi to líbilo. Především mě zaujala výroba speciálních krémových, smetanových likérů, takže jsem Milana Metelku doporučil. Jeho provoz byl v naprostém pořádku i po hygienické stránce. A co mě taky zaujalo, byla rodinná tradice firmy, protože mě historie celého lihovarnického průmyslu moc zajímá. Takže jsem říkal, že Metelka do unie rozhodně patří.
Když zmiňujete rodinnou tradici, s Milanem Metelkou vás pojí i to, že vaše rodiny čelily perzekuci komunistického režimu. Táta pana Metelky byl nucen fárat v dole Hedvika jako příslušník PTP, váš tatínek skončil přímo ve vězení. Za co to bylo?
To je taková nepříjemná historie. Narodil jsem se v Plzni na jaře 1948 jako druhé dítě šťastné rodiny. Maminka byla magistra farmacie zaměstnaná v lékárně. Táta, předválečný absolvent Vojenské akademie v Hranicích, byl v hodnosti štábního kapitána jedním z velitelů dělostřelců v Plzni. Jenže nepodepsal vstup do komunistické strany. Byl proto propuštěný z armády, v roce 1950 jej zatkli a ve vykonstruovaném procesu odsoudili k dlouholetému žaláři. A protože komunisti nedělali nic napolovic, vystěhovali nás z vlastního domu na venkov do dřevěné chaty a tátovo příbuzenstvo propustili z práce. Táta se vrátil z vězení na amnestii v roce 1960 po deseti letech v uranových dolech.
Tyto události přece musely mít dopad i na vás, nebo ne? Minimálně v omezení možností volby profese…
Čekal jsem, že se mi uzavře cesta ke studiu, stejně jako se uzavřela mému bratrovi. Přestože jsem se řídil radou maminky, že když chci studovat, musím být nejlepší, doporučení ke studiu jsem stejně nedostal. Naštěstí mě po řadě odvolání nakonec na střední školu vzali, údajně jako jediného bez doporučení. Pak už problém nenastal. Po maturitě jsem vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po ukončení školy jsem se oženil a s manželkou Danielou jsme již oslavili zlatou svatbu.
Studoval jste obor blízký lihovarnictví, nebo jste se k této oblasti dostal náhodou?
Přímo k lihovarnictví jsem rozhodně cíleně nesměřoval, to byla náhoda. Ještě na škole jsem pracoval na dvou projektech, které se věnovaly automatickému ovládání procesů v drožďárenství a octárenství. Když jsem potom přišel do Plzně a hledal zajímavé volné místo, připadaly v úvahu buď Západočeské lihovary a konzervárny nebo Lachema Kaznějov. Lachema byla zajímavá fabrika, která vyráběla kyselinu citronovou jako jediná v republice a kromě podobné výroby v Rumunsku jako jediná ve východním bloku. Bohužel zanikla, protože ji konkurenti po roce 1989 zlikvidovali nižší cenou… Ale se Západočeskými lihovary a konzervárnami jsem měl štěstí. Když jsem nastupoval, měl podnik zhruba patnáct set zaměstnanců, jediného inženýra, dvě inženýrky na mateřské dovolené a jednoho vysokoškoláka, který dělal technického ředitele. Takže když jsem se přišel zeptat na místo, s radostí mě vzali. Nastoupil jsem jako referent technického rozvoje a měl jsem široké pole působnosti. Od vedení podniku jsem měl podporu a volnou ruku k návrhům na zlepšení procesů na jednotlivých závodech.
Už tehdy jste se tedy mohl věnovat přímo a výhradně lihovarnictví?
Kdepak, začínal jsem na podnikovém ředitelství, kterému podléhaly všechny podniky v kraji včetně například Becherovky. V rámci tohoto mamutího, krajsky řízeného podniku jsem mohl poznat a vymýšlet různé projekty pro jednotlivé podniky – vedle Becherovky třeba v Likérce Plzeň-Božkov, drožďárně v Kombinátu Nýřany nebo v konzervárenském závodu Marila Rokycany. Byla to skutečně velmi pestrá práce.
A kdy se vaše pozornost začala koncentrovat na lihovarnický obor?
To bylo začátkem sedmdesátých let, kdy náš podnik společně s podnikem SELIKO Olomouc dostali úkol vyvinout sladovou whisky skotského typu. Od Západočeských pivovarů jsme tehdy odkoupili uzavřený pivovar v Koutě na Šumavě, abychom si mohli sami vyrábět nakouřený slad a pivovarské zařízení využít pro výrobu whiskové zápary. Nastudoval jsem si veškerou dostupnou zahraniční literaturu a články z odborných časopisů, protože u nás bylo jediným pramenem několik stran od inženýra Uhra v knize Technologie výroby lihovin. Ve spolupráci se Západočeskými plynárnami jsme sestrojili vyvíječ rašelinného kouře, s profesorem Grégrem z Vysoké školy chemicko-technologické jsme vybrali nejvhodnější tuzemskou rašelinu, která byla svým složením podobná skotské rašelině, a začali jsme vykupovat ječmen pro sladování. V září 1974 jsme nastartovali výrobu nakouřeného sladu a následně uvařili první sladinu. Ta byla zakvašena a pak převezena na dokvašení a destilaci do lihovaru Prádlo u Nepomuka. Whiskový destilát jsme ke zrání čerpali do uvnitř vypálených dubových sudů. Lihovarství mi tak přirostlo k srdci, že když mi nabídli funkci vedoucího výroby a techniky v závodě Likérka Božkov, ani minutu jsem neváhal. Nastoupil jsem 1. ledna 1975 a ve svých 26 letech získal velkou zodpovědnost, mimo jiné i za dvě sta podřízených pracovníků.
V jakém stavu likérka byla, když jste nastupoval?
Byla to vlastně manufaktura. Bylo by laciné kritizovat, zařízení prostě odpovídalo tehdejším investičním možnostem. Částečně ruční mytí lahví, nedokonalé plnění, jednoduchá a částečně i ruční etiketace, ruční balení lahví do papíru a ruční vkládání do plechových přepravek, fyzicky náročná manipulace s paletami. Ke zlepšení vedla dlouhá cesta, většinou díky šikovným seřizovačům strojů a spolupráci s vývojovou mechanizační dílnou. Bylo to široké pole působnosti pro toho, koho to baví.
Už tehdy byl pro Stock Plzeň komerčně nejúspěšnějším produktem fernet?
To ne, dominantním výrobkem bylo brandy. Brandy STOCK mělo tradici a vysoký odbyt hlavně na Slovensku. Slovo Stock tam bylo vlastně synonymem pro brandy. Sám jsem byl svědkem, jak si tam jeden člověk objednával „štoka“ a dostal skleničku brandy Urpignac. Problémem byl ale nedostatek vína na pálení, dovoz vína pro tento účel téměř neexistoval. Bylo tedy nutné zpracovat vše, co byli českoslovenští vinaři ochotni prodat. Vína jsme míchali dohromady tak, aby byla co největší stejnorodá partie, a podle nově zavedených rozborů v laboratoři jsem určil destilační režim. Tím se skokově zlepšila kvalita vinného destilátu, což společně se zkušenostmi vyškoleného pracovníka egalizace vinného destilátu zaručovalo standardní kvalitu. Jen pro zajímavost, počátkem osmdesátých let jsme zpracovali více vína, než činila výroba vína a sektů ve Vinařských závodech Starý Plzenec.
Kdy se na výsluní popularity vyšplhal Fernet Stock? Jak se to vlastně podařilo?
Zásadní změna se odehrála v osmdesátých letech a ten proces trval několik roků. Fernet kdysi býval strašně hořký. Pokud byste si koupili prapůvodní fernet vyráběný v Itálii nebo ve filiálce v Rakousku, tak to byl nepitelný výrobek. Jako kdybyste si dali hoffmanské kapky. Byl to silný bylinný extrakt, ale že byste si k lahvi sedl a popíjel, to bylo nemyslitelné. Společně s vedoucím provozu Prádlo u Nepomuka Vratislavem Jenčíkem jsme přemýšleli a několik let zkoušeli, jak to udělat, aby skladba bylin zůstala stejná, ale díky změně jejich váhových poměrů se nápoj dal pít. To se nám nakonec povedlo, našli jsme optimální složení, které se používá dodnes. Změna našla okamžitě odezvu, především na severní Moravě, kam bychom byli mohli prodat celou produkci. Její výši však limitovaly prostory pro maceraci bylin, kapacita zracích prostor a nedostatek deviz na nákup některých bylin z dovozu. Podařilo se nám dohodnout s jedním z velkých zákazníků, že si na zvýšené dodávky fernetu dodá devizy z vlastních zdrojů. Přesto byl jednu dobu absolutní nedostatek fernetu a stalo se z něj podpultové zboží. O to absurdnější je, že jsem byl za úpravu receptury pokárán, protože jsme si ji dovolili udělat bez schválení podnikového ředitelství.
Jak se změnila vaše práce po roce 1989? Co vám změna přinesla?
Stačí asi odpovědět jedním slovem – privatizace. Závody v rámci celého oboru zvažovaly možnosti odtržení od svých podniků. Činnost s tím spojená byla i pro mne na určitou dobu prioritní, neboť jsem zpracovával podnikatelský záměr pro pětileté období. Po obrovských problémech se nám podařilo prosadit privatizační projekt za finanční účasti italské společnosti Stock Terst, která byla do února 1948 vlastníkem likérky v Božkově. Smlouva mezi Fondem národního majetku a firmou Stock Terst byla podepsána 29. 4. 1992. Privatizace byla ukončena a Likérka Božkov změnila název na Stock Plzeň – Božkov. Od Stocku Terst jsme dostali dle projektu více než sto milionů korun, a tak jsme mohli dokončit naše investiční akce a provést oddlužení společnosti. Ze státního podniku se stala akciová společnost – ředitel závodu byl současně místopředsedou představenstva a já ve funkci výrobně-obchodního ředitele jsem se stal předsedou představenstva.
A v roce 1994 jste také založili Unii výrobců lihovin…
Ano, ale my jsme se všichni znali z oborových konferencí a v době vznikání unie jsme byli pod jedním generálním ředitelstvím. Mezi sebou jsme úspěšně kooperovali. Unii jsme založili v roce 1994, ale v podstatě existovala už před tím, jen naše spolupráce neměla ten oficiální statut. Vypracovali jsme stanovy, zaregistrovali jsme unii na Ministerstvu vnitra a pro Ministerstvo zemědělství jsme zpracovali návrh vyhlášky o lihovinách. Jako nově zvolený president unie jsem se pochopitelně na těchto činnostech podílel podstatnou měrou a aniž bych to chtěl nějak zvlášť vyzdvihovat, až do roku 2010 jsem tuto funkci vykonával bezplatně.
Jak to vlastně bylo se „spanilými jízdami“ členů unie do zahraničí, během nichž se mohli podívat do zákulisí výroby v takových firmách, jako jsou Jim Beam, Johnie Walker nebo Baileys? Iniciátorem těchto cest jste byl vy?
Unie výrobců lihovin se už v roce 1995 stala členem Evropské asociace výrobců lihovin CEPS se sídlem v Bruselu, a to jako první stát bývalého východního bloku. V CEPS jsem získal kontakty na řadu evropských firem. Napadlo mě, že by se těchto kontaktů dalo využít a členové unie by mohli poznat některé proslulé výrobce lihovin. To se podařilo. Návštěvy probíhaly v přátelském duchu, nebyli jsme bráni jako běžná skupina turistů. Ukázali nám provoz, zodpověděli naše dotazy a připravili odbornou degustaci. Cestovali jsme i do zemí a likérek, které jsem již před tím sám navštívil. Připravoval jsem potom cestu již se znalostí věci, mohl jsem už být částečně průvodcem. A protože jsme mezi sebe nechtěli nikoho cizího, jezdila s námi manželka, která je tlumočnice z angličtiny, němčiny a umí francouzsky. Byli jsme skvělá parta, moc mě to bavilo.
Jak se vám takové návštěvy dařilo domlouvat?
Aby to všechno klaplo, bylo to všechno vykorespondované dopředu. A často to trvalo dost dlouho, než jsme je oblomili, aby nám ukázali všechno, co jsme chtěli. Třeba když se jezdí do Skotska, tak jako běžný turista zaplatíte za prohlídku, kde vám ukážou destilační provoz a muzeum, ale už vás nevezmou do stáčírny a do zaplombovaných skladů. A nám se do těchto částí dařilo dostat, například do úplně nové haly, kterou před námi odplombovali. Když jsme byli v Mexiku poznat výrobu tequily, tak nás vzali do výzkumného střediska, kde pěstují sazenice agáve. Ukázali nám, jak agáve pěstují, jejich sklizeň a následné zpracování na tequilu. Účastníci si vše natáčeli a měli zážitky, které by jinak těžko získali.
Vaše jméno se často objevovalo v médiích v době „metanolové aféry“, kdy jste jako šéf Unie výrobců lihovin bránil poctivé firmy a vysvětloval, kde se stala chyba. Jak se po téměř deseti letech díváte na události, které vedly k obrovské krizi v oboru?
My jsme v unii věděli, že k podvodům s přimícháváním nezdaněného lihu dochází, protože někteří výrobci na Moravě, v podstatě absolutně neznámé společnosti, prodávali své výrobky výrazně pod cenou. Jejich cena za výsledný produkt nekryla ani spotřební daň. Ale naše varování vedení Generálnímu ředitelství cel asi nedošla k těm pravým uším nebo je nikdo nebral dostatečně vážně. Své způsobila i nedokonalá a nedomyšlená legislativa. Musím přiznat, že celá kauza mě nakonec přiměla k tomu, že jsem už funkci v unii nechtěl dál vykonávat. A také jsem kvůli tomu složil průkaz soudního znalce v oboru lihovin, protože jsem si nedokázal představit, že bych se musel nechat urážet u soudu právníky zastupujícími žalované strany.
Unie před nedávnem změnila název. Přibyli také dovozci. Proč?
Původně jsme to nechtěli, protože jsme měli v programu hájit zájmy českých výrobců. Chtěli jsme zachovat alespoň minimální restrikce na dovoz, které ochrání české výrobce a brzdí dovoz. Dovozci pochopitelně prosazují opak. Požadují přísnější pravidla pro domácí výrobce a zrušení celních bariér i netarifních překážek pro import. V průběhu let se však někteří členové UVL stali i významnými dovozci a distributory zahraničních značek lihovin. Od toho už byl jen krůček ke vstupu dovozců do unie. Díky integraci dovozců samozřejmě unie posílila a její vyjednávací pozice s úřady a institucemi byla silnější.
A není to tedy pro unii škoda?
Škoda to podle mě je, ale každá významná lihovarská společnost, která je výrobní a současně i distribuční, se snaží pokrýt co nejvíce segmentů druhů lihovin na trhu. Svou vlastní výrobou nemůže pokrýt všechno, ale když své produkty nabízí obchodníkovi, chce mu nabídnout kompletní portfolio. Když mu v portfoliu chybí třeba tequila, koupí si fabriku v Mexiku, a tak své portfolio doplní. Velcí hráči si tak mezi sebou rozdělili palírny vyrábějící tequilu a doplnili si svůj vlastní sortiment. Podobně si doplnili portfolio třeba o brandy ze Španělska z oblasti Jerez. Když se nepodaří výrobce koupit, tak mu velká firma nabídne, že bude jejich výrobek distribuovat. Příkladem je koupě společnosti Jan Becher francouzským koncernem Pernod Ricard. Francouzi Becherovku kupovali mimo jiné proto, aby tady mohli více prodávat výrobky svého širokého portfolia, jejichž uvedení například do gastronomie – Jameson whisky a podobně – by bylo nákladnější než koupit výrobce Becherovky. A právě například Becherovka začala v unii prosazovat názor, že vzhledem k tomu, že není jen výrobce, nýbrž i dovozce, měla by se unie přejmenovat. Postupně je následovali i další včetně Stocku, který měl anglického vlastníka a začal prodávat také produkty importované. A tak se nakonec stalo, že se unie přejmenovala na Unii výrobců a dovozců lihovin a vstoupily do ní zahraniční distribuční společnosti.
Jak je to s módou u alkoholu? Už v roce 2008 jste v jednom článku konstatoval, že „panáky“ ustupují koktejlům. Jak se podle vašich zkušeností a pozorování vyvíjí móda v alkoholu? Jaká módní vlna je podle vás nyní na vrcholu a jaké myslíte, že budou následovat?
Panáky ustoupily proto, že se jedná o konzumaci lihovin s vysokým procentem alkoholu. Móda koktejlů byla na Západě naprosto jednoznačná a u nás se začaly vyrábět lihoviny s nižším procentem alkoholu. Obsah alkoholu poklesl tak, že některé lihoviny mají 15, 16, 17 procent alkoholu, a to už je v podstatě na úrovni některých koktejlů. Lidé dnes mají o tyto nízkoprocentní produkty zájem. Pro mladé lidi jsou tyto nápoje levnější a zároveň toho mohou zkonzumovat větší množství. Móda se ale po určitém čase mění i u druhů lihovin. Není to tak dávno, co byla módní tequila. Naráz tequila zmizela. Pak přišla móda whisky. I ta zakrátko pominula. V posledních letech jsou to rumy. Zámořské rumy z Jižní Ameriky a Karibiku, rumy s honosně znějícími názvy jako President, Diplomatico a další a v neobvyklých lahvích zaplavily regály obchodů. Na začátku této vlny si drahé rumy oblíbili spíš snobové, ale popularita se pak rozšířila masivně. Teď aktuálně začínám pozorovat, že roste obliba ginu. Jak jezdím po světě, sleduji, že se objevují giny, jejichž názvy jsem v životě neviděl. Stačí zajet na pražské letiště a uvidíte, kolik ginů v atraktivních lahvích se tam prodává za drahé peníze.
A co vy sám preferujete? Co máte rád?
Já mám pořád rád Fernet Stock. Jeho kvalita je standardní, jen mě mrzí, že klesl obsah etanolu ze čtyřiceti na třicet pět procent. To já bych nikdy nedovolil, protože síla etanolu je podstatná pro zdůraznění spektra aromatických a hořkých látek charakteristických pro Fernet Stock. Není to prostě správně. To je podobné jako se značkou Tuzemák, pro kterou je stanoveno vyhláškou ministerstva zemědělství, že musí mít minimálně 37,5 procent alkoholu. Kdyby to nebylo jasně definováno, tak vzhledem k tomu, že to není lihovina definovaná v evropské legislativě, mohli by výrobci snižovat obsah etanolu, tím by byla nižší spotřební daň a prodejce by více vydělal. Ošizený by byl spotřebitel. Bohužel, musím říci, že dnes, podle mého názoru, není v UVDL nikdo, kdo by hlídal férovost v oboru lihovin. Dnes klidně výrobce uvede na etiketě „vyrobeno z moravských švestek nejlepší jakosti“ a ty švestky byly přitom koupeny v Rumunsku. Nikdo s takovým výrobcem nejde do sporu, neřeší se to. A taková nesolidnost – to je prostě špatně.
Jak se pravdivost takových informací hlídala dříve?
Když jsem byl v Božkově, podal jsem na takový výrobek žalobu. Nikomu se ale nechce do podávání stížností a žalob. Legislativa jasně uvádí i konkrétní slova, která nelze na etiketě použít. Nelze také zdůrazňovat historická data, jejichž pravdivost výrobce či prodávající nemůže prokázat. To se někteří snaží obcházet tím, že nazvou firmu stejně, jaký byl název už neexistujícího výrobce a použijí datum jeho založení. A to samozřejmě nesmí. Mně se to hrubě nelíbí, ale už s tím nic neudělám.
Když máte dodneška rád fernet, jak se díváte na jeho různé deriváty, odvozeniny?
Slovo fernet právně ochráněné není. Bylo používáno už před válkou, a ne jedním, nýbrž více výrobci. V italštině je slovo fernet synonymem pro hořký. Pro Božkov je důležitá slovní právní ochrana STOCK a obrazová ochranná známka Fernet Stock. Jiní výrobci nesmí používat stejný logotyp písma, aby nedošlo ke klamání a matení spotřebitele. I v tomto ohledu však kultura obchodníků a výrobců poklesla. Ale chápu, je to byznys. Každý dělá, co se mu dovolí. Není to férové, z obchodu se vytrácí poctivost. Pokud takové konání na hraně a za hranou není tvrdě postihováno, může se bohužel stát normou.
Na co jste ve své kariéře hrdý?
Určitě je to Fernet Stock, protože je pro firmu stále nosným výrobkem a proto, že se podařilo zachovat námi vylepšenou recepturu, která je postavená na bázi původního bylinného likéru. Když jsem do Božkova přišel, dělalo se ročně fernetu zhruba čtyři tisíce hektolitrů. V roce 2000 jsme prodali sto dvacet tisíc hektolitrů Fernet Stock a Fernet Stock Citrus. Na změnu v receptuře, která vedla k obrovské popularitě produktu Fernet Stock, jsem hrdý. I na to, že se podařilo zachovat původní byliny, protože právě v době, kdy nám fernet přímo rvali z rukou, jsme mohli být v pokušení podlehnout tlaku a navýšit výrobu na úkor kvality. Mám radost, že jsme se k tomu nikdy nesnížili a že jsme vždy takovému tlaku odolali a obhájili přednost kvality výrobku před navýšením zisku. Když jsme závod po sametové revoluci zprivatizovali, vyráběli jsme kolem 20 tisíc hektolitrů. Když jsem v roce 2010 odcházel do důchodu, vyrobili jsme a prodali 250 tisíc hektolitrů a na trhu v České republice jsme měli 44procentní podíl ze všech prodaných lihovin. Takže je na co být pyšný.
Byl jste i strážcem receptury fernetu. Nyní jste již v penzi. Jak se taková receptura předává nástupcům?
Tajná receptura byla nedávno předána naprosto přirozeným způsobem. V závodě společnosti Stock v Prádle u Nepomuku, kde se vyrábí macerát – bylinný základ Fernet Stocku, pracuje už několik desetiletí inženýrka Demelová. Ta recepturu dobře zná a je garantem zachování tradiční kvality.
Jste nejen všeobecně uznávaným odborníkem v oboru lihovarnictví, ale taky respektovaným sběratelem. Vlastníte nejpočetnější sbírku československých likérových etiket do roku 1948. Jak se dostáváte k novým sběratelským kouskům?
Historie výroby lihovin v českých zemích a na Slovensku je mým koníčkem. Z tradice je možné se mnohému přiučit. Etikety si vyměňuji s jinými sběrateli nebo je kupuji. Měl jsem též velikou sbírku miniaturek, ale ta zůstala v zasedací místnosti ve Stocku v Božkově. Bylo to asi osm set miniaturek těch nejprestižnějších lihovin z celého světa. Doma bych vitríny s lah-
vičkami neměl kam umístit.
Sběratelství ale není vaším jediným koníčkem. Jste taky kaktusář…
Já mám vůbec rád přírodu. Když jsem byl na gymnáziu, tak jsem chodil na brigádu do botanické zahrady. Seznámil jsem se s jejím ředitelem a dozvěděl se, že se zakládá spolek kaktusářů. Pár takových malých, dětských kaktusů jsem měl doma, a tak jsem se stal členem. Nějaké kaktusy jsem pak vždycky měl, dokonce i na vysokoškolských kolejích. Jenže s prací a rodinou se to nedalo moc skloubit. Až někdy kolem roku 2000 jsem si říkal, co budu dělat v penzi? Tak jsem si postavil vytápěný skleník a začal se kaktusům věnovat trochu víc. Manželka mi říká, že jsem blázen, protože kaktusů už mám dva skleníky, zhruba sto metrů čtverečních plochy. Je to nádhera! Jen když platím účty za plyn, tak to moc nádhera není…
