Na svatého Jána otvírá se létu brána

Svatojánská noc je dnes již poněkud opomíjený svátek, který nese jméno jednoho z nejvýznamnějších křesťanských světců – svatého Jana Křtitele. Slaví se v předvečer dne jeho narození, tedy z 23. na 24. června. Jeho historie ale sahá do dávné pohanské doby, kdy byl připomínkou letního slunovratu. A v duchu předkřesťanských tradic byla svatojánská noc vždy oslavou přírody a její magické a léčivé síly. Tomu odpovídají i pranostiky a legendy spojené se svatojánskou nocí. Hemží se totiž poklady, kouzelnými elixíry, věšteckými sny a hlavně divotvornými bylinami.

MAGICKÁ SÍLA OHNĚ, OČISTNÁ MOC VODY

Svátek na počest svatého Jana Křtitele se slaví po celé Evropě. Její předkřesťanský původ ale dokládají například tradice Slovanů nebo Keltů. Keltové slavili slunovrat svátkem „litha“. Jeho hlavním symbolem byl oheň a ohnivá kola, vyrobená ze slámy, zapálená a kutálená ze strání. Staří Slované nazývali tyto svátky „kúpadla“ – ústředním aktem byla očistná koupel ve slunovratový podvečer. Proč na tyto pohanské svátky navázalo křesťanství svátkem narození svatého Jana Křtitele? Je totiž symbolem křtu, který je vlastně přelomovou očistou – fyzickou i duchovní. Oslavy svatojánské noci právě prvky ohně a vody zahrnují.

Charakteristickým projevem svátku jsou svatojánské ohně, pálené na kopcích. Představují slunce, které je v době letního slunovratu na vrcholu sil. Ohně se pro získání síly přeskakují, zapalují se v nich košťata, kterými se pak krouží a v některých částech Evropy se dosud z kopců pouští hořící kola či sudy, symbolizující putující slunce.

Ohně se na svatojánskou noc zapalovaly i v našich krajích – pálení Jána, svatojána, korunované májkou či ozdobeným smrčkem – jankem. Slavnost doprovázela hostina, tanec a zápolení. Také se metala žhavá polena a přeskakoval oheň. Plameny svatojánského ohně se proskakovali mladí muži, což jim prý zajišťovalo pevné zdraví, sílu a dlouhý život. Přes oheň skákaly i zaslíbené dvojice, které si tak zkoušely, jestli bude jejich manželství šťastné. Pokud se jejich ruce ve skoku rozpojily, pro jejich svazek to nevěstilo nic dobrého.

V předvečer svatojánské noci se také lidé vypravovali k čistému prameni nebo studánce, která představovala vstup do jiného světa, světa přírodních bytostí a duchů. V pramenech, studánkách i v potůčcích žijí vodní víly a rusalky, jež jsou k lidem příznivé a štědré. K břehům vodních toků se proto přinášely dary (například květiny, mince, korálky) a naopak se odnášela zázračná a léčivá voda, která dokázala zahojit rány a zranění. Koupel ve studánce nebo v řece před východem slunce sloužila k očistě těla i ducha, odvrácení nemoci, omlazení a zkrášlení. Procházka ranní rosou zase přinášela sílu a svěžest.

SVATOJÁNSKÉ BÝLÍ LÉČÍ, VĚŠTÍ, PLNÍ PŘÁNÍ

Lidé věřili, že se slunce o letním slunovratu na chvíli zastaví a o svatojánské noci ztrácí svůj vliv nad mocnými silami přírody a ty vstupují do rostlin. Byliny nasbírané 23. června o půlnoci proto mají největší možnou léčivou sílu. Kdo by se chtěl o svatojánské noci vydat pro léčivé byliny, měl by mít na paměti, že zásadní je právě jejich počet. Přesný seznam devatera svatojánského býlí neexistuje, složení se liší kraj od kraje, takže dnes je výběr bylin poměrně široký. Jaké tedy můžeme o svatojánské noci nasbírat? Jsou to například:

TŘEZALKA TEČKOVANÁ koření či bylina svatého Jana
PELYNĚK ČERNOBÝL sv. Jana černobejl, svatého Jána pás
PELYNĚK PRAVÝ svatého Jana bylina
KOMINICE LÉKAŘSKÁ kadeř svatojánská
ROZCHODNÍK PRUDKÝ svatojánské zelí
KOPRETINA BÍLÁ svatojánská kytka
CHRPA POLNÍ modrák či modráček
HVOZDÍK KARTOUZEK či KROPENATÝ slzičky Panny Marie
SPORÝŠ LÉKAŘSKÝ verbena
BLÍN vlčí ocas

Bylinky se skládaly do kytice nebo se z nich vily věnce, které měly čarovnou moc. Pokud pomineme skutečnou léčivou schopnost bylinek, mohla taková kytice údajně přivolat lásku, uspíšit svatbu, očarovat jinou osobu, uchránit před uřknutím, pomoci najít ukrytý poklad nebo splnit tajná přání. Na noc si čarovné kytice dávaly dívky pod polštář a doufaly, že se jim bude zdát o budoucím ženichovi. Nebo věneček hodily do potoka či řeky a sledovaly jeho plavbu – kde jeho cesta skončila, tam na ně čekal ten pravý, takže bylo jasné, jestli se vdají doma nebo půjdou za mužem do světa jako věneček, když ho voda nesla dál a dál. Nevěsty také zašívaly čarovné svatojánské byliny do límečku ženichovy košile, aby bylo jejich manželství šťastné a hlavně nezůstalo bezdětné. Tou nejmagičtější příměsí svatojánského kvítí však bylo kapradí, které kvete právě jen o svatojánské noci a vydává kolem sebe zlatavou záři. Tam, kde toto kouzelné kapradí kvete, se měl ukrývat poklad.

OD SHAKESPEARA K ŽÍTKOVSKÝM BOHYNÍM

Kouzlu svatojánské noci podléhala nebo ji alespoň chtěla ve svých dílech znázornit celá řada umělců. Nejznámějším dílem, které atmosféru této magické noci zachycuje, je mistrné dramatické dílo velikána Williama Shakespeara Sen noci svatojánské. Zvyky spojené s našimi kraji působivě zaznamenal spisovatel Miloš Urban ve svém románu Hastrman a následně Ondřej Havelka ve stejnojmenné filmové adaptaci. Magii svatojánské noci vykresluje také filmová balada Zlaté kapradí z roku 1963. O svatojánské noci a sběru svatojánských bylin se dočtete v jedné z podmanivých scén ve slavných Žítkovských bohyních Kateřiny Tučkové.