V souvislosti s tímto nejrozpustilejším svátkem v roce jste možná slyšeli různé názvy – fašank, ostatky, v některých krajích taky voračky, voráčí nebo končiny. Název masopust ale známe všichni. Přestože označuje celé období od Tří králů po Popeleční středu, v současnosti masopust vnímáme zejména jako třídenní veselí a bujaré hodování, které podle historiků pravděpodobně souvisí s předkřesťanskými oslavami zimního slunovratu. Po masopustu přichází čtyřicetidenní půst, jenž končí Velikonocemi. A protože datum Velikonoc je pohyblivé, pohyblivým svátkem je také masopust.
Přípravou na samotné vyvrcholení masopustu býval čtvrtek před masopustní nedělí. Vzhledem k předepsanému programu pro tento den se mu říká tučný čtvrtek nebo jen tučňák. V tento den se tradičně dělávaly zabíjačky a stoly se prohýbaly pod zabíjačkovými dobrotami. Taky se dávalo udit maso. Tradovalo se totiž, že na Tučný čtvrtek se musí člověk pořádně najíst mastného, aby měl po celý rok sílu. Nemuselo to přitom být jen maso. Proto se peklo a smažilo mastné pečivo, koblížky, boží milosti.
Ta hlavní masopustní zábava ale začínala až o masopustní neděli. Nedělení oběd byl sice taky bohatý, ale příliš se neprotahoval. Už od oběda totiž na návsích vyhrávala kapela a zvala všechny k tanci do místní hospody. Někdy se tancovalo i přímo na návsi, slavnostně oblečení vesničané ale mířili hlavně do krčmy, kde se hrálo, tancovalo, zpívalo, jedlo a pilo až do noci a často až do pondělního rána. Tanec se ostatně prolínal i masopustním pondělím, protože ve vesnicích býval mužovský bál. Na něj nemohla svobodná chasa, tancovali jen ženatí a vdané.
Finále masopustu nastává o masopustním úterý, které je spojené s průvody maškar a taky s divadlem, které obvykle secvičila místní omladina. Obchůzky od chalupy k chalupě se neřídily žádnými striktními pravidly. Záleželo na vtipu a nápadech jednotlivých masek, jaké čertoviny a kejkle budou u stavení provádět. U každé chalupy přitom kapela zahrála dva nebo tři kousky. Maškary si taky počkaly na dárky (uzené maso, vajíčka, někdy obilí a peníze), ale hlavně dostaly pohoštění – něco k zakousnutí a hlavně pálenku a pivo. Je jasné, že pak byly dům od domu veselejší a rozpustilejší. Přestože u masek platí, že čím bizarnější a nečekanější tím lépe, jsou i postavy, které by v žádném masopustním průvodu neměly chybět. Mluvčí všech masek je strakatý – žádá o povolení obec i každého majitele domku, kam masky zavítají. Snad všude můžete potkat medvěda, někdy vedeného na řetězu medvědářem, a klibnu (šimla, kobylu), skrývající často dvě osoby. Mezi tradiční postavy patří i maska s jezdcem na koni, Žid s pytlem nebo rancem na zádech, bába s nůší, kominík se žebříkem, kozel, rasové, turci, kominíci, četníci nebo žebrák.
Téměř všude končila masopustní zábava přesně o půlnoci. Tehdy zatroubil ponocný na roh a rychtář nebo někdo z radních všechny vyzval, aby se v klidu rozešli domů, protože nastala Popeleční středa a s ní předvelikonoční půst. Často se ještě pochovala basa, ať už skutečná nebo jako figurína, která se na nosítkách vynesla ven a pohřbila na znamení, že si na ni v následujících čtyřiceti dnech nikdo nezahraje. Lidé věřili, že pokud budou o masopustu tancovat přes půlnoc, objeví se mezi nimi ďábel, často jako cizinec v zeleném kabátě. Někteří měli nadto ještě v mysli hluboko zasutou prastarou pověru, že země je do doby, než vydá úrodu, těhotná, a proto se po ní stejně nesluší skákat a dupat.
Snad nejslavnější masopustní průvod v České republice prochází každoročně Hlineckem a i díky zachované kontinuitě se tato tradice dostala dokonce na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. V posledních letech však rozpustilé maškary můžete vidět v mnoha moravských a českých vsích, ale taky ve městech. Potkat je můžete i v Olomouci, odkud je ostatně i naše fotografie.