Zvedněte ruku, kdo znáte z Mikulova jenom pumpu? Ano, tu poslední v Česku. Mikulov pozná na cestě každý – podle zámku, vykoukne na vás všechny, kdo směřujete do Vídně, Splitu, Florencie nebo do Alp. Vidíte ho a víte, že je čas se zastavit… Tak se dnes zastavme trochu jinak.
Mikulov je ikonickým místem na dohled z pálavských vrchů. Je to místo, které ovlivnily šlechtické rody Lichtenštejnů a Ditrichštejnů. Za olomouckého biskupa Františka Ditrichštejna na přelomu 16. a 17. století bylo město doslova centrem Moravy, v němž společně žili Češi, Němci, Židé i habáni. Slávu a rozmach mu postupně odebrali Švédové, požáry, železnice, války a socialismus.
Zachráněný zámek
Lichtenštejnům dal obec Mikulov v léno král Přemysl Otakar II. Panství jim zůstalo tři sta let, než ho prodali uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenyimu, což byla jen patnáctiletá epizoda. Jeho synem, popraveným Turky, vymřeli a hrad, který začali přestavovat v zámek, získali od Rudolfa II. Ditrichštejnové, kteří ve městě zůstali do roku 1945. Dva týdny před koncem druhé světové války zámek podruhé vyhořel, ale tentokrát fatálně. O dva roky později vzniká Spolek pro obnovu mikulovského zámku. Z popela jej pozdvihl architekt Otakar Oplatek a zámek dnes slouží jako Regionální muzeum.
Bílá paní
V 15. století, když se Lichtenštejnové přidali na stranu Zikmunda Lucemburského, byl mikulovský hrad obléhán husity. Marně. V té době tam také žila i Perchta z Rožmberka, známá jako Bílá paní, kterou její jihočeský rod provdal do nešťastného manželství s Janem V. z Lichtenštejna. Čekaly ji jen příkoří a ústrky a nezachránily ji ani tři desítky dopisů se žádostí o pomoc. Když byl její muž na smrtelném loži, požádal ji o odpuštění. Odmítla a on ji proklel.
Biskupský dvůr se sudem
Biskup a kardinál František z Ditrichštejna přemístil na mikulovský zámek, jenž přestavěl v renesančním duchu, celý biskupský dvůr z Olomouce. A na ten pozval i významné umělce a stavitele z Itálie. Giovanni Giacomo Tencalla stojí za vznikem divadla, knihovny i vinného sklepa. Největší sud, jenž naplní více než tisíc hektolitrů vína, nechal později postavit Františkův bratr Maxmilián. Když poté Švédové za třicetileté války zámek i s knihovnou vyplenili, sud zůstal. Přežil i dva následné požáry a najdete ho tam i dnes.
Hold Marii Terezii
Počátkem 18. století zámek vyhořel poprvé, což při jeho nové výstavbě dovolilo Ditrichštejnům sjednotit nivelaci pater v jednotlivých palácích. V jeho trůnním sále pak moravští stavové (zástupci moravské šlechty) vzdali hold císařovně Marii Terezii a za dalších 60 let tam Napoleon Bonaparte vyjednával mír mezi Rakouskem a Francií po vítězné bitvě u Slavkova. A za dalších 60 let se na zámku podepsalo příměří mezi Rakouskem a Pruskem po bitvě u Sadové.
Svatý kopeček
Kdepak jen benzín a kafe, Mikulov stojí za mnohem víc. Když se tam zastavíte, můžete vyjít křížovou cestou na Svatý kopeček. Je jiný než ten olomoucký, ale vskutku rozkošný s bělostnou kaplí svatého Šebestiána na vršku. Nechal ji zbudovat biskup František jako poděkování za záchranu před morem. O pár let později byla vedle ní vystavěna i zvonice. Tu pak za socialismu používali pohraničníci ke sledování, jestli nechce někdo na Západ. Co by tam také lidé chtěli, když už i tady mají paneláky… Celý Svatý kopeček je z vápence a květena na něm vzácná, takže chráněná, stejně jako živočichové. Přírodní rezervací je od roku 1992 a vede na něj i naučná stezka.
Náměstí s hrobkou
Náměstí dělá město. A mikulovské Náměstí je výsledkem vývoje trvajícího staletí. O současnou podobu se dokonce zasloužil i požár. Dnešní centrum města začalo vznikat ve 13. století z rozšiřující se ulice s trhy. Půdorys s pravidelným náměstím s kostelem sv. Václava v severním rohu je dílem zásadní přestavby města po velkém požáru roku 1584. Výsledkem bylo vytvoření nástupního prostoru na cestě do zámku s výstavními měšťanskými domy, radnicí a loretánským kostelem sv. Anny. Jenže ten se stal spolu s 350 domy obětí požáru v roce 1784. Vypukl neopatrností kuchaře, který rozpálený tuk vylil na hnojiště. Nejvíce postižený kostel sv. Anny byl později přestavěn na rodovou hrobku Ditrichštejnů a sousední kapucínský klášter přeměněný na obytné domy. Na náměstí najdete domy ozdobené sgrafitem i kašnu, která v minulosti sloužila měšťanům jako zdroj vody.
Tolerance
Mikulov byl v minulosti nábožensky tolerantním místem. V jednu chvíli ve městě žili židé, novokřtěnci zvaní habáni i katolíci. Židovská čtvrť v Mikulově patřila k nejvýznamnějším na Moravě, také tam bylo sídlo moravských zemských rabínů. Působil tam i světově proslulý rabi Löw. Úplný zánik mikulovské židovské komunity přinesla druhá světová válka.
V Mikulově se ale usadili také novokřtěnci, neboli anabaptisté, na Moravě nejčastěji označováni jako habáni. Později se zde rozšířilo také luteránství. Toleranci k protestantismu zatrhla až protireformace.
Když ujede vlak
Mikulov leží na trase směřující z Vídně na sever. Byl i součástí Jantarové stezky, ale výstavba železnice v 19. století ho minula. Dnes můžeme říct: naštěstí. Železnou dráhu z Vídně naprojektovali inženýři přes Břeclav, což vedlo k poklesu významu města a jeho malé atraktivitě pro průmysl. Zato ta silnice s hraničním přechodem…
Vinařský symbol
K čemu průmysl, když se všude kolem daří vinné révě. Vápenaté podloží svědčí především bílým odrůdám. Mikulov je symbolem i názvem vinařské podoblasti, v níž dominují ryzlinky, ale prospívají tam také burgundské odrůdy. Na sprašových půdách roste Veltlínské a na štěrkových zase modré odrůdy Svatovavřinecké a Frankovka. K vínu patří také veselí, zvláště při sklizni. Vinobraní je v Mikulově zakotveno pevně osm desítek let.
Návrat
Když jedete z Vídně, nebo odkudkoliv z jihu, a uvidíte mikulovský zámek, víte, že jste doma. Že jste zpět na českém území. Je to takový šťastný návrat. Možná zase jen projedete, ale Mikulov stojí za skutečný návrat. Okolí s Pálavou a novomlýnskou nádrží dává městu další rozměr. A ty cyklostezky podél vinic! Mikulov je magický. Však poznejte sami.
■ Zdroj fotografií Město Mikulov
