Řekne-li se svatá Barbora, mladší ročníky snad v paměti vyloví spojení s barborkami a vybaví se jim v této souvislosti adventní období. Dříve narození čtenáři si jistě vzpomenou, že svátek svaté Barbory si připomínáme 4. prosince a že tato světice je uctívanou patronkou mnohých řemesel a nejznámější že je její patronát nad horníky. A – aniž bychom chtěli publikum našeho magazínu podceňovat – předpokládáme, že jen výjimeční znalci lidových tradic budou vědět, že svátek svaté Barbory kdysi nebyl spojený jen s nařezáním větviček, nýbrž i s dalšími zvyky, které se však buď z povědomí úplně vytratily nebo je pohltil jiný prosincový, o dva dny později připomínaný svátek – mikulášský.
Barbora z Nikomédie též svatá Barbora byla panna a mučednice žijící ve 3. století ve starověké Nikomédii, starověkém městě na území dnešního Turecka. Patří ke čtrnácti svatým pomocníkům, kteří byli voláni zvláště v těžkých chvílích, například při morových epidemiích.
Mučednici sťal hlavu vlastní otec
Podle legendy byla Barbora jedinou a krásnou dcerou bohatého kupce Dioskura. Její matka brzy zemřela a krutý otec vedl dceřinu výchovu v ryze pohanském duchu. Aby ji ubránil před zlými vlivy okolního světa, zejména před tehdy stále zakázaným křesťanským učením, uvěznil dceru v kamenné věži, kde ji obklopil vším přepychem.
Jeden ze sloužících byl však tajným křesťanem a Barboru k této víře také přesvědčil. Nejen že přijala křest, ale zaslíbila se Kristu a učinila slib panenství. Když se to otec dozvěděl, musela před ním Barbora uprchnout. Na útěku se dostala ke skále, která se před ní zázračně otevřela a Barbora se skryla ve skalní puklině. Její úkryt však byl vyzrazen a rozzuřený Dioskuros se nejen Barboru snažil vězněním a mučením přimět k poslušnosti, ale když se mu to nepodařilo, udal ji jako křesťanku. Barbora pak byla do krve zbičována a její rány byly ještě rozdírány střepinami.
Když se ani poté nezřekla víry v Krista, byla drásána železnými mučidly, pálena hořícími pochodněmi a na potupu jí byly uříznuty prsy. Nahá pak byla odvedena na popraviště a sám otec její sťal ji hlavu mečem. V tom okamžiku vyšlehl z jasného nebe blesk a na místě krutého otce zabil. Proto je dnes Barbora patronkou dělostřelců a pyrotechniků.
Svaté Barboře je zasvěceno mnoho kostelů. Nejznámějším u nás je kutnohorský chrám svaté Barbory.
Ochránkyně horníků i dělostřelců
S ohledem na různé peripetie jejího života je svatá Barbora zobrazována s věží v ruce nebo u nohou. Někdy také drží v ruce kalich jako symbol víry nebo meč, který odkazuje na její smrt. K legendě se váže i její patronát nad mnoha řemesly a povoláními. Je například ochránkyní horníků, dělostřelců, slévačů, kovářů, zvoníků, zvonařů, kloboučníků, hasičů, pokrývačů, tesařů, kameníků, řezníků, sedláků, architektů, zedníků, hrobníků, kuchařů, děvčat i zajatců.
Chrání všechny, co pracují se střelným prachem a se zbraněmi. Její soška je proto často vidět u tunelů. Barbořina podobizna je vyryta také na hlavních děl i vyšita na praporcích. Bývá u místností se střelným prachem a municí. V den jejího svátku se v některých hornických městech pořádají průvody s lampiony a svíčkami. Chrání lidi před smrtí bleskem, požáry, morem, ohni, horečkou a bouřemi.
Musí být barborky jen třešňové?
Vzhledem k tak širokému poli ochranitelské působnosti je pochopitelné, že svátek svaté Barbory patřil k velmi oblíbeným. Spadá navíc do adventního času, který je pro všechny křesťany spojený s radostným očekáváním příchodu Spasitele, duchovní přípravou na Vánoce, dobou rozjímání a dobročinnosti. Příchod nového světla v podobě Ježíše Krista ostatně symbolizuje i nejznámější atribut svátku svaté Barbory – barborky, a to přesto, že nařezané větvičky a očekávání jejich rozkvětu jsou zvyk z dob předkřesťanských, neboť jsou spjaty i se zimním slunovratem a jsou tak příslibem jara.
Samotná procedura nařezávání větviček je spojena s celou řadou věšteb. Na svátek svaté Barbory by je měla řezat svobodná dívka. Nemusejí však být jen třešňové, nýbrž také z jabloní, broskvoní, švestek nebo třeba zlatého deště. Strom, z něhož se větvičky uříznou, by měl být alespoň deset let starý. Někde je tradice řezat je krátce po setmění a jinde zase brzy ráno po rozednění. Dokonce se dívkám doporučuje místo nožíku použít vlastní zuby. Všechny pranostiky se ale shodují, že pokud větvičky na Štědrý den vykvetou, do roka se dívka vdá.
Sladkosti kdysi nenosil Mikuláš
Jenže svátek svaté Barbory se na vesnici neprojevoval jen náhlým úbytkem větviček z ovocných stromů. Ještě před pár desítkami let chodívaly v předvečer svátku mezi staveními bíle oděné ženy, které vybízely děti k modlení. Postavy oděné do prostěradel nebo bílých šatů měly obličej ukrytý pod roušku a v jedné ruce držely košík s ovocem a sladkostmi a v druhé metlu. Mnoho z nich dětem zpívalo píseň o svaté Barboře a také dávaly dětem sladkosti ve tvaru srdíčka, kterým se rovněž říkaly barborky, jablka nebo ořechy. Za špatné chování však děti dostaly nahnilou bramboru.
Lidé věřili, že chrání rodinu před náhlou smrtí. V některých rodinách se pak za okno dávala punčocha nebo talířek pro získání sladkosti. Pokud zlobily, nic nedostaly. Tento způsob oslavy Barbory se do dnešních dnů nedochoval, tak nějak splynul se zvyky spojenými s oslavami svátku svatého Mikuláše.
Pranostiky spojené se svatou Barborou
O svaté Barboře ležívá sníh na dvoře.
Má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude hodně trávy.
Je-li v den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude v příštím roce hodně ovoce.
Jaké počasí na svatou Barboru, takové bývá po celý advent.
Svatá Barborka bere dřevo ze dvorka.
Pokud jsou na svatou Barboru meze pokryty sněhem, bude hodně trávy.
