1651 – první zmínky o „rumbullionu“
První alkoholický nápoj z cukrové třtiny nevznikl v Karibiku, ale pravděpodobně v jihovýchodní Asii. Ostatně Malajci dodnes popíjejí kvašený nápoj ze třtiny, kterému říkají „brum“. A Marco Polo byl fanouškem „cukrového vína“, které ochutnal v Persii. Fermentované třtinové nápoje ale pochopitelně ještě nejsou rumy. Podle historických pramenů se zdá, že vůbec poprvé využili destilaci k výrobě nápoje podobného rumu v 17. století v Karibiku, konkrétně na Barbadosu. Dokument z roku 1651 výsledek destilace zmiňuje jako „rumbullion“. Objevuje se ale také označení kill devil, což naznačuje, že první pokusy o výrobu kvalitního destilátu z melasy, tedy vedlejšího produktu rafinace cukru, zřejmě nebyly úplně úspěšné… První zmínky se dokonce o rumu vyjadřují jako o „drsné, ďábelské a hrozné pálence“.
1655 – námořní příděly
Řekne-li se rum, vybaví se jistě historky o věčně opilých pirátech, zvlášť když tuto legendu přiživují populární filmy jako třeba Piráti z Karibiku. Rum byl ale důležitý i v každodenním životě anglického královského námořnictva. Ještě v 16. století měli námořníci na osobu a den jeden galon (cca 4,5 l) piva. Jenže pivo se kazilo, proto je nahradila pálenka a francouzská brandy. Doba rumová nastala pro královské námořnictvo po dobytí Jamajky v roce 1655. V roce 1687 britská admiralita stanovila příděl na pintu rumu – tedy přibližně půl litru – denně pro každého námořníka. Později byl příděl snížen na půl pinty a rozdělen na dvě dávky – v poledne a večer. Jenže někteří námořníci si dávky střádali i několik dní, aby je mohli vypít najednou nebo je mezi sebou používali jako platidlo. Kvůli častým případům opilectví a výtržností nařídil admirál Edward Vernon roku 1740 ředit rum vodou v poměru 1:4 a pro zlepšení chuti doporučil nápoj přisladit cukrem. Admirál Vernon měl kvůli svému plášti z hedvábné tkaniny grogram (grogrén) mezi námořníky přezdívku „Old Grog“ a tento název se ujal i pro nově vzniklý nápoj. Od roku 1756 byly oficiální příděly v britském námořnictvu stanoveny na půl pinty rumu (rozdělené do dvou dávek denně) naředěné v poměru 1:2 s vodou a dochucené cukrem a citrusovou šťávou. Ovocná šťáva byla původně přidávána kvůli chuti, později byly objeveny její preventivní účinky proti kurdějím. Tradice přídělů rumu přetrvala až do roku 1970. Poslední denní doušek rumu byl na lodích Jejího Veličenstva podáván 31. července 1970, kterýžto den bývá označen jako „Black Tot Day“. („Tot“ je jeden z výrazů používaných pro denní dávku rumu).
1764 – Cukrový zákon
Co odstartovalo americkou revoluci? S trochou nadsázky se dá říct, že za to může rum. Britský parlament totiž v roce 1764 přijal tzv. cukerný zákon, který radikálně snížil příjmy amerických kolonií. Ty totiž pohádkově bohatly z obchodu rumem a cukrem a na kšeftování s otroky, kteří pracovali na třtinových plantážích. A koho by nenaštvalo, že přichází o velké peníze… Neshody, třenice a spory se už potom jen stupňovaly, až přerostly v revoluci a válku za nezávislost.
1805 – Nelsonova krev
Kouzelná rumová historka se pojí ke slavné bitvě u Trafalgaru. Admirál Nelson v ní porazil francouzsko-španělskou flotilu, ale sám v boji zemřel. Jak jeho tělo dostat domů, aby mu mohl být vypraven pohřeb? Traduje se, že aby ostatky vydržely cestu, naložili je do sudu s rumem. Ale ouha, když po příjezdu do Anglie sud s Nelsonem otevřeli, žádný rum v něm nenašli. Námořníci totiž do soudku navrtali díru a všechen destilát vypili. Od té doby se rumu v anglosaských zemích říká také „Nelsonova krev“. Milovníci rumu také dodnes nechodí „na panáka“, ale jdou si do hospody „upustit z admirála“.
1808 – Rumová rebelie
Spor o rum byl rozbuškou dramatického konfliktu v dějinách Austrálie. V samotných počátcích kolonizace tohoto kontinentu se rum vzhledem k nedostatku mincí běžně využíval jako platidlo. Sloužil i jako výplata za práci na polích a plantážích. Kolonie v té době získala zaslouženou pověst „největších ožralů světa“. V roce 1808 byl guvernérem Nového Jižního Walesu jmenován viceadmirál královského námořnictva William Blight. Tento nechvalně proslulý kapitán ze vzbouřené Bounty. Bligth, přezdívaný pro svou krutost Caligula, se pokusil placení rumem zrušit, ale odpovědí mu byla vzpoura a nakonec také sesazení. Přestože obchodování s rumem bylo spíše záminkou a hlavní příčinou celé události byla Blightova neústupnost a nemilosrdnost, incident vešel do dějin pod jménem Rumová rebelie, a je uváděn jako jediný úspěšný politický převrat ozbrojenými silami na australském kontinentě.
1862 – vznik Bacardi
Bacardi, nejprodávanější značku rumu na světě, založil v roce 1862 španělský obchodník s vínem Facundo Bacardi Masso v Santiagu de Cuba, kde zakoupil malou palírnu. Po letech experimentování rozšířil výrobní proces o kroky, které nikdy předtím součástí výroby rumu nebyly, a způsobil tím v odvětví destilátů revoluci. Vybral vysoce kvalitní finální třtinovou melasu, izoloval speciální, dodnes používaný kmen kvasinek, rumy filtroval, nechával zrát v sudech z amerického bílého dubu a potom je míchal. Vznikl tak jemný destilát, který se stal základem pro rum Superior, radikálně odlišný od tehdejší ostré „ohnivé vody“.
Byl to první luxusní rum na světě a rovněž první, který bylo možné míchat, což napomohlo rozvoji dnes tak populární koktejlové kultury. Rodina Bacardi sice po kubánské revoluci v roce 1959 znárodněním o své palírny přišla, ale výrobu přesunula do závodů v Portoriku a na Bermudách. V současnosti je Bacardi jednou z největších rodinných společností na výrobu alkoholu a prodává více jak 200 milionů lahví ročně.
A proč má Bacardi ve znaku kaloně? S nápadem údajně přišla Dona Amalia, Facundova manželka. Podle jednoho vysvětlení proto, aby oslovila kubánskou, převážně negramotnou populaci. Podle jiné historky ji inspirovali kaloni, kteří žili v podkroví první palírny Bacardi a živili se ovocem.
1900 – Cuba Libre
Rum je pilířem moderní koktejlové kultury. Prvním nápojem, který založil slávu rumu jako nezbytné ingredience koktejlů, byl na přelomu 19. a 20. století Cuba Libre, dnes již ikonický mix alkoholu, coly, limetky a ledu.
Stejně jako u většiny klasických koktejlů je i původ Cuba Libre poněkud nejasný. Nejčastěji je vznik koktejlu spojován se španělsko-americkou válkou, protože právě Američané na Kubu přivezli Coca-Colu. Američtí vojáci si údajně připíjeli na svobodnou Kubu nápojem, který byl do té doby označován jako Bacardi&Coke.
Cuba Libre zůstal dodnes jedním z nejpopulárnějších koktejlů a vlastně „umetl cestičku“ k celosvětové popularitě dalším rumovým koktejlům, jako jsou Dark ‘n’ Stormy, Daiquiri, Piña Colada, Mai Tai nebo Mojito.
1920 – Prohibice
Když americká vláda ratifikovala 18. dodatek americké ústavy, který od ledna 1920 zakazoval výrobu, prodej, darování, držení a konzumaci alkoholu, jistě si ani v nejčernějších snech nedokázala představit jeho důsledky. Ty byly veskrze negativní. Prohibice neúměrně zaměstnávala americkou policii, připravila spoustu lidí o práci, kriminalizovala i dosud bezúhonné občany, paradoxně navýšila počet alkoholiků, z pašování a nelegální výroby alkoholu profitovala mafie v čele s legendárním Al Caponem. Tento tvrdý zákon Spojeným státům působil také ohromné ztráty na daních a clech. Alkohol se směl vyrábět už jen pro potřeby produkce léků nebo drogerie a celé odvětví prohibice odsoudila k předsmrtné agónii.
Každopádně chuť Američanů na skleničku něčeho tvrdšího pochopitelně ani náhodou nezmizela. Nejen že dramaticky vzrostly prodeje mešního vína a košer vína, která měla jakožto nápoje pro rituální obřady výjimku, ale Američané za zábavou a alkoholovými radovánkami začali hromadně vyrážet na Kubu. Výrobci rumu, a to nejen na Kubě, si tak díky prohibici výrazně polepšili. Prodeje raketově vzrostly díky „rumové turistice“ a díky pašerákům přezdívaným „rum runners“ se stal taky lukrativní exportní komoditou.
1962 – Obchodní sankce USA / Kuba
Po kubánské revoluci uvalily Spojené státy na Kubu obchodní, ekonomické a finanční embargo zakazující veškerý vývoz kromě potravin a léků. To se v roce 1962 rozšířilo na veškerý dovoz. Rum vyrobený na Kubě byl tudíž vyloučen z prodeje ve Spojených státech, což vedlo k jedné z nejvýznamnějších bitev o ochranné známky ve světě lihovin.
Francouzská skupina nápojů Pernod Ricard vlastní značku kubánského rumu Havana Club, která byla po kubánské revoluci znárodněna a její dovoz do USA je zakázán. Bacardi však koupil ochrannou známku Havana Club od původních kubánských majitelů, kteří emigrovali do USA. Pernod Ricard dlouhodobě bojuje s Bacardi o ochrannou známku Havana Club, ale pro americký trh zaregistroval alternativní název Havana Club Havanista.
2012 – hrozba stížností Světové obchodní organizaci
Menší karibské země jako Antigua, Guyana a Jamajka pohrozily v roce 2012 Spojeným státům, že podají stížnosti u Světové obchodní organizace (WTO) kvůli vysokým subvencím rumu, které zvýhodňují největší výrobce typu Bacardi a Diageo. Obavy vycházely z daňových pobídek největším společnostem v případě, že své podnikání zaregistrují na území Spojených států – v Portoriku a na amerických Panenských ostrovech. Dramatický nárůst těchto subvencí se vůbec nezamlouval menším karibským producentům, kteří se pochopitelně strachovali, že přesun větších společností na území USA znevýhodní menší firmy.
Současný trend – rumy „neglobálních“ značek
Rumy větších značek, především Bacardi, se často prezentují jako „party drinky“. Milovníci rumu se i proto obracejí k nezávislým, „neglobálním“ producentům a jejich řemeslným rumům vyráběným v méně početných sériích. Tyto prémiové nápoje jsou určeny spíše k ochutnávání a vychutnávání než k časté konzumaci. Tito fajnšmekři, kteří jsou schopni ocenit dobré řemeslo a kvalitní blend, si bezpochyby pochutnají i na Metelkově rumu Black Stamp.
