Zkuste si představit, že vás někdo v noci probudí a bude chtít, abyste si rychle vzpomněli na jména křesťanských světců. Dovolujeme si tvrdit, že svatý Martin by určitě byl na jednom z prvních míst. Z čeho jeho popularita pramení? Minimálně v našich zeměpisných šířkách jsme si určitě všichni jako děti spojovali Martina a jeho „příjezd na bílém koni“ s koncem pošmourného podzimu a začátkem zimy a zimních radovánek.
Přestože v posledních letech se pravděpodobně Martin po cestě k nám vždy někde na delší dobu zdrží, tato oblíbená pranostika je samotným základem pozitivního vnímání světce, který vyměnil kariéru římského vojáka za poustevničení v okolí francouzského města Tours a později za biskupskou mitru. A když ke schopnosti ohlašovat zimu přidáme ještě posvícenské hodování a koštování mladých vín, jež bývá s jeho svátkem spojené, je všeobecná obliba a popularita Martina naprosto pochopitelná.
Římským vojákem se stal proti své vůli
Naše představa o Martinovi je do značné míry ovlivněná jeho pozdějšími vyobrazeními jakožto středověkého rytíře ve zbroji nebo i v brnění, který koná dobré skutky. Tato romantická idealizace však pochopitelně neodpovídá historické skutečnosti.
Martin se narodil roku 316 (nebo 317) v římské provincii Panonie ve městě zvaném Sabaria, tedy v Szombathely na území dnešního Maďarska. Jeho otec, vysloužilý římský voják, naznačil plánovanou budoucnost svého syna již volbou jména. Martin je totiž odvozen od jména římského boha války Marta a znamená Martovi zasvěcený, Martovi oddaný. Kariéra válečníka však získala povážlivé trhliny poté, co se rodina přestěhovala z Panonie do severoitalské Pavie. Tady se Martin setkal s křesťanstvím a s legendami o poustevnících z Egypta a Sýrie. Oslovily jej natolik, že o mnišství a poustevnickém životě snil od dětství. Otec byl ale proti a nechal jej v patnácti letech vojáky odvést. Traduje se dokonce, že přísahu skládal spoutaný řetězy.
Přesto plnil vojenské povinnosti natolik oddaně, spolehlivě a odvážně, že byl povýšen na důstojníka a dokonce přeložen k císařským gardistům. Po nějaké době jej vojenská povinnost odvedla do Francie. A právě s jeho francouzským působením jsou spjaty legendy, díky kterým je Martin tak populární po celém světě, a následně také lidové zvyky, jež se k jeho svátku vážou.
Půlení pláště jako ukázkový skutek milosrdenství
Přestože se mnichem nestal, snažil se i jako římský voják žít skromně, pokorně a bohulibě. Že rozhodně nebyl obyčejný gardista, využívající své nadřazené postavení a moc, dokládá nejen jeho údajně až bratrský vztah ke svému otrokovi, ale především legendární symbolický čin a důkaz křesťanského milosrdenství.
Při návratu z vojenského tábora v roce 335 potkal za mrazivého večera u městské brány v Amiensu spoře oděného žebráka, který jej požádal o almužnu. Martin však u sebe neměl nic, o co by se jednoduše mohl podělit, ani peníze, ani jídlo. Proto vzal svůj velký důstojnický plášť a rozetnul ho mečem napůl. Polovinu pak hodil prokřehlému nuzákovi, aby se aspoň trochu zahřál. Podle legendy se Martinovi příští noc zjevil Ježíš Kristus oděný v darované polovině pláště.
Dělení pláště z koňského sedla, jednou rukou a jediným máchnutím meče je samozřejmě jen stěží proveditelné, ale každopádně můžeme Martinův skutek považovat za praktický doklad Ježíšových slov z evangelia: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“ Také díky této názornosti se scéna rozseknutí pláště stala na dlouhá staletí jedním z nejoblíbenějších námětů sakrálních obrazů. Současně tato příhoda Martina definitivně přiměla k rozhodnutí, aby opustil šiky císařských vojáků a stal se vojákem Kristovým. Ovšem uběhla ještě spousta let, než se tak stalo. Vojenskou službu za službu Bohu Martin vyměnil až roku 356.
Skrýš v hejnu kejhajících hus se neosvědčila
Na cestu mnišskou a později kněžskou a biskupskou se vydal v Poitiers. Působil tu vlivný biskup Hilarius, který byl jeho učitelem a velkým vzorem. Ve městě na řece Clain však zůstal jen krátce, a protože toužil po misích a po skromném životě poustevníka, vrátil se do Panonie. Obrátil ke křesťanství svoji matku a zažil první střety v boji s ariány. Když byl vyhnán, vrátil se do Itálie, kolem roku 358 se usadil v blízkosti Milána a žil jako mnich. Byl však vypuzen i z Milána a po krátkém pobytu na ostrově Gallinaria v Ligurii se usadil v poustevně Ligugé nedaleko Poitiers. V té době již Martin podle legendy vykonal několik zázraků – včetně znovuoživení dvou lidí – a přestože tím pravděpodobně nebyl nadšený, jeho obliba a známost díky těmto skutkům rostla.
Proto když v Tours zemřel biskup, lidé si na skromného Martina vzpomněli a pozvali jej do města pod smyšlenou záminkou, aby přišel uzdravit nemocného. Místo nemocného však Martin našel diecézi, která potřebovala jeho péči, a tak byl roku 371 vysvěcen na biskupa. K této události se pojí legenda, díky níž ke svatomartinskému menu neodmyslitelně patří dozlatova upečená husa. Martinovi se prý totiž na biskupský stolec usednout příliš nechtělo a ukryl se mezi husami. Ty ale kejháním jeho skrýš prozradily, což byl důvod, aby skončily na pekáči. Podle jiného vysvětlení husy svým kejháním rušily Martinovo kázání, a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli.
Ať tak či tak, Martin ani jako biskup neslevil ze své skromnosti až askeze. Dokonce místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích. Z této poustevny pak vznikl významný klášter Marmoutier, který se stal střediskem asketického a kulturního života Západu.
V klenotnici svatovítské katedrály je Martinův zub
Martinův následující život byl podle jeho oddaného žáka a životopisce Sulpicia Severuse naplněn skutky lásky, zázračnými uzdraveními, exorcismy, evangelizací venkova a obranou pravého učení proti bludům a pověrám. Jeho misijní cesty často mířily i mimo jeho diecézi. Stopy o jeho činnosti najdeme téměř po celé Francii. Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích zůstaly důkazy o Martinově působení přítomné v řadě měst, vesnic a kostelů, které jsou pojmenovány po něm. Podle nedávného výzkumu nese ve Francii jeho jméno 485 obcí a 3 667 farností.
Martin zemřel v 80 letech 8. listopadu 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest oslabený. Po krátkém sporu o Martinovy ostatky bylo jeho tělo převezeno do Tours. Pohřeb přilákal obrovské masy lidí. Konal se 11. listopadu, proto si také každoročně Martinův svátek připomínáme v tento den. Martinovy ostatky byly uloženy do krypty, nad níž nejdříve byla postavena kaple a později i monumentální bazilika. Tours se také brzy stalo oblíbeným poutním místem. Dnes zde stojí bazilika sv. Martina z roku 1900. Za velkou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži. Relikvie svatého Martina, patrona vojáků, koní, jezdců, hus a vinařů, jsou však i v klenotnici svatovítské katedrály – konkrétně rameno a zub.
Po svatomartinských veselicích následoval adventní půst
Svatomartinské tradice mají svůj původ již v raném středověku. Kostely zasvěcené sv. Martinovi se záhy nalézaly od Korutan až po hanzovní města, obzvláště pak na franském a bavorském území. Jeho obliba vychází i z faktu, že byl prvním světcem svatořečeným za svůj příkladný život a ne jako mučedník. Zároveň ztělesňoval přechod od pohanství a antického dědictví ke křesťanství. Den sv. Martina byl dnem posledních veselic a radovánek před přísným adventním půstem.
Tradice martinské husy souvisela s ukončením zemědělského roku, s odvodem úroků vrchnosti, s adventním šestitýdenním půstem a ve vinařských oblastech s ochutnávkou prvního vína. První zmínky o koštování mladého vína právě na Martina pocházejí už ze 13. století. Do širšího povědomí i v našich zemích se ale tento zvyk dostal až v 18. století, kdy si mladým vínem připíjeli na císařském dvoře Josefa II. V některých oblastech se zapalovaly martinské ohně, které nahradily lampiony, světil se chléb a pekly se martinské rohlíky nazývané také martiny, martinské podkovy, roháče, rohy, které se vázaly ve tvaru zahnutého válečku a plnily mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví.
Sláva svatého Martina přestála všechna staletí až do dnešních dnů, a to nejen v pranostikách, ale také ve svatomartinských průvodech, které procházejí řadou českých a moravských měst, aby oznámily příchod zimy, připomněly Martinovy dobré skutky a samozřejmě, aby přinesly všem účastníkům trochu dobré nálady v jinak poněkud pošmourném podzimu s ubývajícími slunečními paprsky.
