Bylo to už dávno, v roce 1991, kdy jsem se ocitl se svým otcem na lodi uprostřed Vranovské přehrady. Vzal jsem ho na pramici a vesloval. Chtěl jsem s ním být sám a chtěl jsem mu říct, že bych se rád věnoval stejnému řemeslu jako on a jako jeho otec.
Bylo to hluboké rozhodnutí. Nevím, na jak hluboké vodě jsme v tu chvíli byli a jak daleko bylo k nejbližšímu břehu. Člověk si v takové chvíli neuvědomuje, jak daleko je a jak daleko je nějaký životně důležitý záchytný bod. Vlastně jsme jen pluli po hladině, já bez vědomí hlubších souvislostí. Otec je znal nebo tušil. Nebyl z mého rozhodnutí úplně nadšený. Znal rozlehlost a tušil i hloubku, kterou lihovarnictví v sobě skrývá. Ale nebránil mi. Možná i proto, že jsem byl u vesla. Byl jsem mladý, nadšený, zapálený. Byla to doba, kdy vše vypadalo jednoduše a vše kolem vřelo, že se i na vranovské hladině mohly dělat bubliny.
Vranovská přehrada je od té doby pro mě symbolem. Je to dávno, je to vzpomínka. A možná je blízko i čas, kdy mě syn vezme na projížďku…
Přeji i vám, abyste dospěli vždy ke správnému rozhodnutí, učiněnému bez ohledu na šířku a hloubku.
Milan METELKA
