Když popisuje lidové zvyky, její vyprávění je tak radostné a barvité, že vám hanácká dědina ožívá před očima. Když vzpomíná na tradiční sváteční pokrmy, o které by dnešní gurmeti asi nezavadili pohledem, máte pocit, že to byly pochoutky na michelinskou hvězdu. A když začne mluvit o tom, jak prožívali lidi na vesnici advent a dobu vánoční, uvědomíte si, že současná doba, soustředěná na obchodní a konzumní rozměr svátků, je velmi povrchní a prázdná. Marie Pachtová je prostě obdivuhodná žena s výbornou pamětí, strhujícím životním elánem a celoživotní láskou k lidové kultuře, kterou už osmačtyřicet let předává například jako vedoucí a choreografka dětem ve vyškovském folklorním souboru Klebetníček i návštěvníkům jejich vystoupení.
Jeden z komponovaných pořadů Klebetníčku je zaměřený právě na dobu vánoční a představuje všechny podstatné momenty období od první neděle adventní až po Tři krále. „Advent býval měsíc ztišení a poklidu, ale nebyl to měsíc smutný. Naopak, byl plný zvláštních událostí, které se i na Hané dodržovaly a ctily,“ začíná své vyprávění Marie Pachtová. „Vánoční doba přinášela spoustu radosti pro děti i dospělé. Během dlouhých večerů se doma vykládalo, četlo, povídalo a zpívalo. Děti se na sněhu vyřádily a vymrzly a večer byly rády, že slyší povídání, pohádku nebo písničku. Bohužel na to se dnes zapomíná,“ dodává trochu posmutněle.
Tatínek se pral s čertem o mikulášskou nadílku
Advent začíná první adventní nedělí a hned 4. prosince přichází svátek svaté Barbory, který začátek liturgického roku okořeňuje špetkou magie a pověr. „Podle tradice děvčata natrhají barborky, tedy větvičky z třešně, někdy jabloně, ale může být i zlatý déšť. A pokud jim na Štědrý den vykvetou, čeká je do roka svatba,“ vysvětluje povahu svátku.
Po svaté Barboře přichází hned Mikuláš, kterého mají děti spojený s nadílkou. „Ani za mého dětství to nebylo jiné. Mikuláš byl v mikulášském hávu, v ornátu, s čepicí a berlou. Doprovázeli ho anděl a čert. Někde si ale čerta ani nepustili do domu. Třeba naše stařenka byla osoba velmi přísná a stávalo se, že jí to čerti chtěli taky nějak oplatit. Takže ona čerty domů nepouštěla,“ vrací se někdejší učitelka ve vzpomínkách do rodných Dědic.
Mikulášská nadílka je pro ni navždy spojená i s tatínkem. „Vozil pivo ve vyškovském pivovaru. A před mikulášským svátkem nám vždycky nějaký ten perník dovezl. Vždycky říkal: Moc jste neposlouchali, moc jste doma nepomáhali, ale když jsem jel domů z práce, potkal jsem Mikuláše, anděla a čerta a tak jsem si na vás vzpomněl, že bych vám měl něco vyprosit. Prosil jsem, nechtěl mi nic dát, ale pak mi řekl: Když přemůžeš čerta, dostaneš nadílku pro děti. Tak jsem se s ním tak rval, až jsem ho přemohl. A tady máte od Mikuláše, co mi slíbil. No my jsme hleděli, když to vytahoval z kabely. A jak se ještě musel prát s čertem! To v nás vyvolávalo hrůzu,“ směje se.
Bylo tehdy dobře znát, které děti jsou z bohatších a které z chudších rodin. „Když jsme šli druhý den do školy, dívali jsme se po chalupách, kdo co má za oknem, co mu Mikuláš nadělil. Tam kde byla rodina trochu movitější, bohatší, tam měli panenky, koně, husary. A tam, kde to bylo chudší, tam měli jabka, křížaly, ořechy a nějakou tu figurku z perníku,“ přibližuje dárky, které by zřejmě pro dnešní děti nebyly dostatečně atraktivní.
Když zabouchala na okno Luca, bylo to strašidelné
Svátky šly v době adventní jeden za druhým. Týden po Mikuláši, 13. prosince, se připomíná svátek svaté Lucie. „To je velmi významný svátek. Říká se: Svatá Lucie, noci upije, a dne nepřidá. To znamená, že den je dlouhý jako noc. Od té doby se noc zkracuje až ke Štědrému dni, kdy říkáme: Na boží narození, o bleší převalení. A to už světla přibývá a vrací se k nám sluníčko,“ zmiňuje důležitou okolnost svátku Marie Pachtová.
V tento den taky chodívaly dům od domu Lucie – dívky a ženy navlečené v bílých pláštích, s bílým plátnem, někdy i hrotkem přes hlavu a s pomoučeným obličejem, aby je nebylo poznat. „Svatá Lucie je patronkou švadlen a přadlen a nepřála si, aby se na její svátek předlo. Lucy přišly do domu a kontrolovaly, jestli to hospodyně dodržuje. Taky se dívaly, jestli je doma pořádek, utřený prach, poskládané hrnce, zametená kuchyň. Kde našly nepořádek, všechno převrátily a pomazaly moukou nebo popelem,“ pobaveně připomíná zvyk, který se dosud udržuje především v severských zemích.
I na Luckách je podle paní Pachtové vidět, že doba vánoční bývala veselá. „Byly to ženské, které měly smysl pro humor, chtěly sousedy poškádlit. Když měla přijít Luca, tak se měla na pozoru hospodyně, ale i děti. Protože když Luca zabouchala do okna a děti viděly ty strašidelné masky, tak se bály. Byl to další svátek, který obohacoval život vesničanů. Za mého dětství Lucie ještě sem tam na okno zabouchaly, ale byly to řídké případy,“ dodává folkloristka.
Trhané buchty a vařené křížaly? Není větší lahoda!
Vše pomalu směřovalo k vyvrcholení adventu, tedy ke Štědrému dni. Za samozřejmou součást Vánoc dnes považujeme cukroví a hlavně dárky pod stromečkem. Jak to bylo v čase, kdy dítětem byla Marie Pachtová? „Po chalupách se peklo linecké. Tam kde byla rodina chudší, třeba u nás doma, tam se žádné cukroví nepeklo, ale na Štědrý den jsme měli k večeři trhané buchty. A to byla nezapomenutelná pochoutka,“ říká a září jí při tom oči. „Byly to takové velké buchty, my jsme tomu říkali ´cihle´. Neměly nádivku a pekly se na másle. Jak se vytáhly z trouby, tak se hned trhaly na menší kousky, kladly se na mísu, posypaly mákem, pokapaly medem a máslem a pocukrovaly. Protože byly teplé, všecky dobroty se na ně přichytily. Tak se dávala jedna vrstva na druhou, až z toho byl kopec. Řeknu vám, že nebyla větší laskomina,“ popisuje štědrovečerní menu.
Patřila k němu ještě kašová polévka, tedy polévka z prosné kaše, a „trnčená máčka“. „To byla omáčka z kadlátkových trnek, máslem zasmažená, ve které byly rozinky a skořice. Celá chalupa tím voněla! K máčce se přikusovaly ty velké buchty. Když jsme byli hodní, tak stařenka říkala, že ty rozinky a sem tam nějaká kadlátka nám přinesou zdraví a štěstí,“ vypráví. Na úplný závěr večeře se pak v Dědicích podával nápoj z vařených křížal, tedy sušeného ovoce. Vařily se zvlášť třešně a jablka s hruškami. „Když se všechno uvařilo, nalilo se to do velkého kastrolu a trochu osladilo. No, nebyla větší lahoda, než po tak dobré večeři to ještě zapít takovou dobrotou,“ rozplývá se Marie Pachtová.
Dárky v dnešním pojetí nedostávala. „Každý u stolu dostal pět šest ořechů a panenská jablíčka. To byla taková naše nadílka, koleda,“ vysvětluje. Dodržovaly se ale zvyky, které známe dodnes. Rozkrajovalo se jablko, louskaly se ořechy, aby se vědělo, zda budou v následujícím roce zdraví. Posílaly se skořápky po vodě a házelo se botou.
Na upadání tradic se podepsala válka i rok 1948
Po večeři přišel čas oslavit Boží narození. „Těšili jsme se vždycky na prohlídku betléma v kostele, dívali jsme se na figurky a rozpoznávali v nich naše sousedy a řemeslníky,“ připomíná další atribut svátků. Následující den, tedy Boží hod vánoční podle ní nebyl nijak výrazný, ale pak přišel Štěpán: „A na Štěpána není pána, jak se říkává. Chodilo se po koledě, po sousedech, chlapi se navštěvovali.“ Silvestr se na Hané moc neslavil, rozhodně ne tak jako se příchod Nového roku slaví teď. „Ráno si ale sousedi po bohoslužbě podali ruce a řekli si: Sousede, co jsme si, to jsme si, do nového roku vstupme smíření.“
Celé období vyvrcholilo Tříkrálovým svátkem. „To k nám chodili chudí chlapci z Drahanské vrchoviny, přišli oblečení ve starých hábitech, aby si vykoledovali něco navíc. A po Třech králích začínal masopust. Ale to už je úplně jiná kapitola lidových zvyků,“ míní.
Některé vánoční tradice, o nichž čestná občanka Vyškova tak poutavě vypráví, se dochovaly, část však upadla v zapomnění. Velký podíl na tom má druhá světová válka, kdy byly zakázané veřejné akce, a po ní komunistický režim. „Ten tradicím spojeným s náboženstvím nepřál a všechno upadalo. Pomohly národopisné soubory, které začaly vznikat v šedesátých letech, i když měly náplň dobově upravenou, protože opomíjely náboženské motivy. Ale aspoň tradice žily, mluvilo se o nich,“ uznává žena, která i v 86 letech stále vede folklorní soubor Klebentíček. Právě tady si vychovává pokračovatele. „Mám z toho velkou radost. Jsou moc šikovní. Haná má obrovské bohatství, ale je potřeba s tím umět zacházet a hlavně to předávat dál. Protože jakmile to ustrne, bude s tím konec,“ upozorňuje Marie Pachtová.
