na horním snímku hudební skupina Teodor
horní řada zleva: Milan Metelka, Michal Trunečka, Miloš Cigánek
spodní řada zleva: Dušan Vlach, Jiří Brtníček, David Horák
Oblíbené rčení říká: Kdo si pamatuje devadesátky, ten je vůbec nezažil. Devadesátá léta minulého století – to byla prostě smršť. Přelomové historické události, znovuzrození demokracie, rozluka se Slovenskem, kupónová privatizace, korupce, pády vlád, import západního kapitálu i kultury, hudby a módy, zvyšování životní úrovně, postupná liberalizace společnosti. Z pohledu podnikavého člověka toužícího po svobodě a nezávislosti ale byla doba po pádu komunistického režimu hlavně časem příležitostí. Najednou bylo tolik možností!
Mezi takové činorodé lidi patří Milan Metelka. Jeho „devadesátky“ byly taky pěkně divoká jízda. Navzdory aforismu z úvodu však vzpomínky na osudové události a na samotné začátky své likérky nezapomněl. A přestože od vzpomínání na založení firmy se dala očekávat velká míra nostalgie, jeho vyprávění se naopak změnilo ve strhující proud příběhů a historek, které dokázaly rozesmát až k pláči.
Novodobá historie likérky Metelka, která navázala na tradici původního podniku založeného Milanovým dědečkem Antonínem a zrušeného komunisty, začíná ještě před rokem 1989. Absolvent strojní průmyslovky v Jedovnici tehdy těsně po vojně nastoupil do Vojenského výzkumného ústavu ve Vyškově jako civilní zaměstnanec. Práce pro armádu ho nebavila. Snil o tom, že jednou nebude muset plnit zadané úkoly, nýbrž že bude vlastním pánem.
Nebýt likérky, věnoval bych se hudbě
Ve vojenském ústavu dostal Milan Metelka na starosti technickou přípravu staveb ženijních mostů. Pracoval na vývoji speciálního stroje pro instalaci pilot (základové konstrukce) do země. „Vytvořil jsem dokonce předpis, metodiku k používání takového beranidla,“ směje se při vzpomínce na svůj „literární“ počin. „On to byl samozřejmě jen technický návod, ale já byl díky tomu mezi vyškovskými lampasáky slavný. Říkali: Jo, to je ten Metelka, kterej napsal ten spis! Tak jsem měl aspoň pokoj,“ nezastírá, že během čtyř let u vojáků patřil spíše mezi průměrné zaměstnance.
Je přesvědčený, že i kdyby komunisti v roce 1989 nepadli, dlouho by u vojáků nezůstal. Snažil by se za každou cenu pracovat sám na sebe. Měl totiž i jiné želízko v ohni – muziku. „Byl jsem členem kapely Teodor. Hrál jsem na dvanáctistrunku, zpíval jsem, skládal písničky, dělal aranžmá. Nahráli jsme dokonce vlastní dvě skladby v Českém rozhlase. Takže kdyby se režim nezměnil, šel bych nejspíš muzikantskou cestou, myslím, že jsem v tom nebyl špatný. Hudbu ostatně miluji dodnes,“ zmiňuje folkrockovou skupinu se skvělou pověstí, která měla od roku 1987 do roku 1991 spoustu fanoušků. Jenže nakonec bylo všechno jinak.
Táta si o mně myslel, že jsem blázen
Ozvaly se totiž likérnické geny a k činu přispěla taky mladická odvaha a tvrdohlavost. „Po změně režimu jsem pořád přemýšlel, co bych mohl začít dělat. Až jsem se rozhodl, že zkusím řemeslo, kterému se už moje rodina věnovala. Tatínek mi o staré likérce někdy vyprávěl, něco jsem zaslechl i od babičky, která ale měla na komunisty za to všechno, co nám provedli, takový vztek, že i poslední zbytky původního vybavení vyházela a zničila,“ vzpomíná na své tehdejší rozhodování.
Jenže co se dnes může jevit jako úplně banální a přirozený úkon, tedy založení firmy nebo začít podnikat, byl počátkem 90. let pro lidi bez živnostenských, podnikatelských zkušeností krok do tmy. A to nejen z hlediska administrativy a financí, ale taky s ohledem na rodinné vazby. „Nápad založit likérku všichni kolem mě považovali za nesmysl. Tátovi jsem o tom řekl na loďce na Vranovské přehradě, kde naši mají chatu. Díval se na mě jak na blázna a říkal: Ty ses snad pomátl! My přece nic nemáme, byli jsme v nájmu, v restituci jsme nic nedostali, žádné vybavení neexistuje, nejsou receptury, není nic!“
To ale tatínek Bohumil netušil, že na kariéru likérníka se jeho syn důkladně připravuje, a to nejen čerstvým živnostenským listem, ale hlavně samostudiem. V knihovně se totiž mohl dostat k potřebným normám a tak využil toho, že maminka jeho kamaráda byla ve Vyškově knihovnicí. „Posháněla mi všechny dostupné knihy a dokumenty, které se v té době vztahovaly k výrobě alkoholu. Tak jsem si všechno nastudoval a postupoval metodou pokus – omyl, přičemž první pokusy jsem dělal u nás doma v paneláku,“ usmívá se.
Chlapče, běžte domů, řekli mi v bance
Samotný start likérky Metelka je však spojený až s rodinným domem v Moravských Prusích, který Milanova manželka Vladimíra zdědila po babičce. Své likérnické nádobíčko si rozložil v jedné místnosti, kde měla být výrobna, sklad i kancelář. Ovšem starý domek se ve výrobnu destilátů a likérů nezmění mávnutím kouzelného proutku. K tomu jsou zapotřebí peníze. A kde je vzít? „Naše rodina neměla žádný majetek a nikdo do toho nechtěl jít se mnou. Nevěřili, že by se to mohlo povést. Jen sestra mi půjčila na tu dobu velkou sumu, za kterou jsem tehdy koupil uzávěry,“ neskrývá, že uskutečnění snu mohlo rychle ztroskotat.
Zůstala jediná možnost – půjčit si v bance. „Živě si pamatuju na reakci bankovního úředníka, když jsem mu řekl, že chci dělat kořalku. Suše mi odpověděl, že jsem se zbláznil. Říkal: Kořalku? Vždyť je tady Starorežná, tak proč chcete dělat kořalku? To nemůžete myslet vážně! Chlapče, běžte domů,“ popisuje schůzku. Milan Metelka však svou žádost vážně myslel. A jak je u něj zvykem, první neúspěch jej rozhodně nemohl odradit. „Nedal jsem se, vrátil se a úředníka přemluvil. Vyprávěl jsem mu, co všechno mám vymyšlené a jak to budu dělat a on si to nakonec rozmyslel. Na úplný začátek mi půjčili dvě stě tisíc a potom ještě na přístavbu, rozšíření likérky dalších dvě stě tisíc. Půjčku jsem pak mohl vrátit za rok. Když jsem pak někde úředníka potkal, klaněl se mi až k zemi,“ vypráví za hlasitého smíchu dnešní majitel renomované likérky a vyhledávaný autor nových receptur nápojů.
Průzkum poptávky? Co to je?
Na odvážném rozjezdu likérky je podivuhodné i to, že Milan Metelka sice díky samostudiu věděl, co a jak bude vyrábět, ale dopředu nezjišťoval, jestli bude o jeho produkci zájem. „Šel jsem do toho po hlavě, to je pravda. Já jsem jenom tušil, že by to mohlo jít, protože trh tehdy všechno hltal, nic nebylo. Dnes už by takový rozjezd likérky od nuly nebyl možný,“ uvědomuje si zkušený podnikatel. Na spuštění výroby se připravoval jen technologicky a materiálově. Jezdil po obchodech, kde vykupoval lahve a skladoval je na půdě. „Pak jsem si koupil mašinu na uzavírání uzávěrů. Abych se odlišil, objednal jsem si černé uzávěry, které se tehdy moc nepoužívaly. Díky zkušenostem z vojenského výzkumáku jsem si taky sám vyrobil změkčovač vody, abych mohl upravovat příliš tvrdou vodou, která byla v Moravských Prusech. Když nad tím někdy přemýšlím, říkám si, že snad ani není možné, co všechno jsem byl schopen udělat pro to, aby likérka fungovala,“ kroutí hlavou nad množstvím větších i drobnějších prací, které úspěšnému rozjezdu podniku předcházely.
Když bylo to základní nachystáno, mohl se pustit do výroby za výrazné pomoci své rodiny – otce, maminky a také sestry Zlaty – a svého kamaráda Iva Malého. Na začátek si naplánoval výrobu základních kořalek, například meruňky nebo rumu. „Když jsme vyrobili prvních deset beden rumu, naskládal jsem jich pár do starého žigulíku, který mi věnovali rodiče do začátků, a naslepo objel pár hospod v okolí. Když jsem se vrátil, světe div se, neprodal jsem ani flašku,“ chechtá se svému neúspěchu Milan Metelka. „Všude na mě hleděli, co po nich chci, a samozřejmě nic nekoupili. Pokud by něco koupili, tak jedině bez dokladu. Ale nebylo zbytí, prostě jsem druhý den jel znova. Až nakonec v jedné vesnici byla starší paní, které se asi zželelo mladého kluka a pár flašek ode mě koupila,“ nezapomene nikdy na svůj první obchod.
Z kopce výhradně s vypnutým motorem
Jeho tvrdohlavost tak opět začala nést plody. O jeho nápoje projevili postupně zájem i v samoobsluhách. „Obchodníci si mezi sebou řekli, že prodávám za dobrou cenu a že to lidi kupují. Takže se nám potom stávalo, že když jsme přijížděli k likérce, už tady stála řada aut. Dokonce myslím, že jsem se tehdy svou meruňkou proslavil. Měl jsem šťastnou ruku při míchání a jeden obchodník ve Vyškově mi říkal, že na mou meruňku lidi stáli frontu,“ připomíná jeden z prvních velkých úspěchů.
Přestože se likérce začínalo dařit, na nějaké vyskakování to nebylo. Naopak, musel šetřit každou korunu. „Já jsem byl tehdy tak chudý, že když jsem rozvážel žigulíkem kořalku, tak jsem při jízdě z kopce vypínal motor. Byl jsem v tom mistr, měl jsem to naučené včetně rychlého zapnutí, aby se mi nezamkl volant,“ uvádí příklad tehdejší finanční kondice svého podnikání.
Zájem zákazníků rostl a výrobní kapacita v jediném rodinném domku přestala stačit. Milan Metelka proto postupně dostavoval, přikupoval, rekonstruoval a znovu dostavoval. Firma se rozšiřovala zhruba ve třech etapách. „Nejdřív jsem výrobnu rozšířil do dvora, pak koupil další dům a pak ještě další sousední dům. Ve výsledků to byly tři domy i se zahradami a všechny objekty jsem propojil,“ popisuje původní likérku v Moravských Prusech.
Každé ráno jezdil pro hektolitry mléka
Postupné rozšiřování výroby už bylo důsledkem jeho úspěšného strategického rozhodnutí. Několik let si sice vystačil se základním sortimentem – rum, meruňka, griotka a další tradiční nápoje, ale uvědomoval si, že dlouho nebude moci odolávat konkurenci firem s produkcí násobně převyšující tu jeho. Aby obstál, musel přijít s něčím, co ostatní nemají. Vznikly tak jeho proslavené mléčné likéry – Moravský Vaječný a celá řada MILKY, s níž má dnes úspěch po celém světě.
Než se však ke svým „krémům“ propracoval, musel znovu absolvovat dlouhou a trnitou cestu lemovanou omyly. Dlouhou dobu například jeho pokusy ztroskotávaly na základní ingredienci, tedy mléku. „V začátcích jsme používali mléko přímo z mlékárny. Každé ráno jsem se svým zaměstnancem vstal a s vozíkem jsme jeli pro dvě stě litrů mléka. Jenže vyznat se v mléku je problém na samostatnou vysokou školu. Emulze se nám třeba rozkládala jen na podzim, a to proto, že krávy v tu dobu berou určitý druh antibiotik. Jindy se zase šarže zkazila proto, že měl dobytek něco ve stravě. Takže jsem musel přejít na sušené mléko. A dnes jsme přesvědčení, že likéry ze sušeného mléka jsou chuťově lepší než z čerstvého,“ popisuje jeden z řady problémů při vzniku mléčných likérů.
Jako s předchozími i s touto překážkou si Milan Metelka poradil, a to taky díky technickému středoškolskému vzdělání. „Věděl jsem, jak postavit homogenizační komplex k výrobě mléčných a vaječných likérů ze sušených polotovarů,“ dodává a zdůrazňuje, že v oboru je nejdůležitější know how. „A to jsme si vytvořili. Jsme možná jediná firma v republice, která vyrábí vaječnou a mléčnou emulzi do likérů ze sušených vaječných žloutků a mléka. Ostatní se nechtějí pustit stejnou cestou, protože směs například nedokážou tak dobře homogenizovat, neohřívají ji, likér většinou vyrábějí za studena, zatímco my jej vyrábíme za tepla. Máme hodně výkonný homogenizátor, takže se s vaječnými žloutky popere. Dnes už máme všechny postupy zautomatizované, považujeme je za samozřejmost, ale když si vzpomenu na začátky, zdá se mi neskutečné, neuvěřitelné, že se to všechno povedlo,“ pozastavuje se nad bezmála třemi desítkami let úspěšného fungování firmy.
Ano, nakonec ten příběh může znít jako důkaz uskutečnitelnosti „amerického snu“, tedy, že lze především tvrdou prací, odvahou a chytrostí dosáhnout úspěchu. Ono to tak ale skutečně bylo. Likérka, která začínala od naprosté nuly ve zděděném rodinném domku nedaleko Vyškova, se díky neutuchajícímu entuziasmu tvrdohlavého mladíka dopracovala mezi nejrespektovanější značky ve svém oboru. Od rozvážky několika beden klasických kořalek se Milan Metelka propracoval k firmě s bohatým portfoliem zahrnujícím tradiční nápoje, řadu mléčných likérů i exkluzivní produkty, jako jsou absinty nebo Tea Spirit, s produkcí zhruba milion lahví ročně a nezpochybnitelnými úspěchy u zákazníků po celém světě.
Jsme možná jediná firma v republice, která vyrábí vaječnou a mléčnou emulzi do likérů ze sušených vaječných žloutků a mléka. Ostatní se nechtějí pustit stejnou cestou, protože směs například nedokážou tak dobře homogenizovat, neohřívají ji, likér většinou vyrábějí za studena, zatímco my jej vyrábíme za tepla. Máme hodně výkonný homogenizátor, takže se s vaječnými žloutky popere.Milan Metelka vzpomíná na to, co vše se povedlo v bezmála třicetiletém úspěšném rozvoji firmy.
