Z dnešního pohledu zní ten příběh absurdně. Že by něco tak nevinného jako procházka po městě v nekonvenčním oblečení mohlo vést k internaci v pracovním lágru, je neuvěřitelné. Jenže doba, kdy mladý Bohumil Metelka vyrazil do vyškovského prvomájového průvodu v tenisovém úboru a vyfasoval za to tři roky horničiny v ostravském dole Hedvika, byla na podobně nepochopitelné příběhy bohatá. V padesátých letech naplněných politickými procesy a vyřizováním účtů stačilo strážcům budovatelské morálky ukázat prstem a nešťastníkům, kteří se jim znelíbili, dokázali život zničit a často rovnou vzít. V tomto kontextu ještě Bohumil Metelka dopadl dobře. Rodina sice přišla o likérku, on strávil drahocenné roky v dole a nemohl pracovat v oboru, který vystudoval, ale přežil, mohl založit rodinu a jeho syn Milan se díky změně politických poměrů mohl k rodovému řemeslu vrátit. To však neznamená, že by se tyto drobné příběhy obyčejných lidí likvidovaných režimem neměly připomínat. Milan Metelka k tomu využil své likérnické umění. Památku svého otce uctil vývojem rumu Black Stamp.
Jak otec na tři roky u pomocných technických praporů v ostravském dole Hedvika vzpomínal?
Táta o této zkušenosti nikdy moc nemluvil. Ale nejen on, celkově v rodině se o té době, politických procesech a represích moc nemluvilo. Bylo to pochopitelně dáno i tím, že kdybychom tyto informace šířili dál, mohlo nám to na malém městě způsobit problémy. Snad jen babička svou zlobu nikdy neskrývala. Svůj odpor k režimu vždy dávala jasně najevo. Měla dokonce napsaný seznam lidí, o nichž byla přesvědčená, že měli podíl na tom, že táta skončil v dolech. A vždycky, když některý z těch pohlavárů zemřel, škrtla ho ze seznamu a říkávala mi: „Vidíš to, už je tam taky.“ Celý život to vnímala jako obrovskou křivdu.
Táta sám se s vámi o vzpomínky nepodělil?
Žádné dlouhé vyprávění to nikdy nebylo. Jen útržky vzpomínek. Myslím, že na to nevzpomínal úplně rád. Vyprávěl třeba, že do práce chodili pod samopaly a že pracovali v šílených podmínkách, v nízkých, půlmetrových štolách. Taky vzpomínal, že jeden z jeho kamarádů přímo ve štole umřel. Vždycky ale říkal, že nejhorší na tom byla nejistota, kdy se vrátí domů. Nevěděli, jak dlouho je v dolech budou držet. Netušili, jestli tam budou muset být dva roky nebo pět, bylo to na neurčito. Na druhou stranu poznal zajímavé lidi, protože spolu s ním byli v dolech zavření hlavně intelektuálové.
Vyčítal někdy něco komunistickému režimu?
Táta byl ohromný dobrák, stále optimisticky naladěný. K režimu se moc nevyjadřoval. Dokonce jsme si z něho v rodině dělali legraci, že se snad v tom dole nakonec měl dobře. Vždycky se smál. Ale že to sranda nebyla, bylo jasné i z toho, že jen několik let po návratu měl kompletně šedivé vlasy, v osmadvaceti letech. Netvrdím, že to bylo jednoznačně způsobeno tím, co v Ostravě zažil, ale rozhodně se to nedá vyloučit, protože byl v naší rodině jediný, komu se to stalo.
Jaký vliv měla pétépácká minulost na jeho další osud?
Když se vrátil z vojny, zůstala mu s jeho likérnickou školou v podstatě jediná možnost zaměstnání – pracoval jako číšník. Rodinná likérka už v té době neexistovala, komunisti ji znárodnili a později úplně zavřeli. V likérnickém oboru uplatnění nenašel, a tak pracoval v různých restauracích jako hospodský, potom jako vrchní a až nakonec, těsně před důchodem, si polepšil, když mohl jako civilní zaměstnanec vést generálskou jídelnu ve Vyškově.
Zůstali tátovi z té doby nějací přátelé, s nimiž se i v následujících letech vídal, navštěvoval?
Nevzpomínám si, že by o někom konkrétním někdy mluvil. Ale když jsme začali s distribucí Black Stampu a zveřejnili i tátův příběh, ozvala se mi paní Trnkalová z Tovačova, jejíž tchán Alois Trnkal s mým tátou v Ostravě otročil. Stýkali se i později, o čemž svědčí oznámení o sňatku mých rodičů, kterou mi paní Trnkalová poslala. Byl jsem z té zprávy doslova v šoku, nečekal jsem, že se někdo z tátových přátel nebo jejich potomků ozve. Mám z toho obrovskou radost. Je vidět, že příběh černých baronů je stále živý a je nutné si jej připomínat.
Co tenis? Nezanevřel na něj táta po pétépácké anabázi?
Kdepak, láska k tenisu tátovi zůstala na celý život. Nejen že tenis hrál, ale taky až do seniorského věku tenis sledoval, znal všechny hráče a výsledky. O to víc mě mrzí, že se nedožil toho, že můj mladší syn Adam asi zdědil jeho geny, protože je v tenisu úspěšný. Začal s ním sice až v jedenácti letech, ale má obrovský talent a přestože už zřejmě nedosáhne světových výsledků, tenisem se úspěšně živí jako trenér v Německu. To by tátu určitě moc potěšilo.
Myslíte, že by mu Black Stamp chutnal? Měl rád rum?
Otec měl rád koňak nebo brandy. Rád si dal myslivce nebo korzára. Ono taky za komunistů ani nebylo z čeho vybírat. Nezbývalo mu než kupovat myslivce nebo korzára, což byly vlastně řezané bílé destiláty. Ale nepochybuji o tom, že by mu Black Stamp chutnal. Neomylně poznal kvalitní pití a Black Stamp by určitě zařadil mezi oblíbené nápoje.
