Nenajde se snad nikdo, kdo by tam nechtěl jet na dovolenou. Ostrov Curaçao se proslavil jako turistický ráj, kde i v nejchladnějším lednu dosahují teploty více než příjemných 26 stupňů a jehož pobřeží nabízí nepřeberné možnosti pro potápění a šnorchlování mezi korálovými útesy. Je to ale taky nevelký kousek pevniny, odkud se do celého světa rozšířil stejnojmenný likér s nezaměnitelnou barvou a stěží napodobitelnou nahořklou chutí. Za vynikajícím modrým curaçaem ovšem nemusíte cestovat osm a půl tisíce kilometrů až do Karibiku. Nápoj s výrazným citrusovým aroma a osvěžující chutí pomerančů najdete i v portfoliu likérky Metelka. Shaker Curacao je ideální ingredience do letních míchaných nápojů. Svou lahodností však potěší i bez dalších přísad.
Putování za původem originálního modrého likéru začíná v 16. století, krátce po roce 1499, kdy byl ostrov o menší rozloze než Praha objeven. Španělští kolonizátoři s sebou na dlouhých námořních plavbách opatrovali i semínka pomerančové odrůdy Valencia, která patří pro své vynikající vlastnosti k nejrozšířenějším a nejoblíbenějším. Její mimořádně šťavnaté plody chtěli sklízet i v Karibiku. Ale ouha, dnes by se asi nestačili divit, k čemu jejich rostlinky slouží.
Na šťavnaté a sladké pomeranče bylo příliš sucho
Podle historických záznamů vysadili na Curaçau první pomeranče v roce 1527 díky muži jménem Pérez Maestre, který semena dovezl z nedaleké Hispanioly. Stejně jako na dalších ostrovech a světadílech Španělé zkoušeli pěstovat nepůvodní rostliny a chovat importovaná hospodářská zvířata. Zatímco například ovcím a kozám se docela dařilo, pěstitelské úspěchy byly mizivé. A protože ani z hlediska nerostů, ať už soli nebo drahých kovů, to nebyla žádná sláva, Španělé dokonce Curaçao přejmenovali na „zbytečný ostrov“.
V roce 1634 se na Curaçau změnily poměry. Po krátkých bojích vystřídali kolonisty z Pyrenejského poloostrova obchodníci z Nizozemské západoindické společnosti. Při průzkumu karibského ostrůvku našli pomerančové háje. Půda chudá na živiny, pražící slunce a suché podnebí byly pro sladké pomeranče nevyhovující, a namísto šťavnatého ovoce Holanďani vyplivovali hořkou, téměř nepoživatelnou dužinu. Jejich zelené plody nechutnaly ani kozám. Proto i noví vládci pěstování pomerančů vzdali a stromy rostly bez pozornosti a užitku.
Holanďanům ale patří dík za to, že stromy nevykáceli, protože o několik desetiletí později plantážníci zjistili, že pomerančové slupky, důkladně vysušené sluncem, obsahují éterické oleje s mimořádně příjemnou a pronikavou vůní. Tak se zrodila Laraha, strom příbuzný pomeranči, díky kterému také nakonec vznikl likér nesoucí stejný název jako samotný ostrov.
Stromy Laraha rostou až do třímetrové výšky
Příběh lahodného modrého nápoje začal v roce 1896, kdy potomci sefardských Židů Haim Mendes Chumaceiro a Edgar Senior založili lékárnu, v níž vyráběli a prodávali aperitiv či digestiv inspirovaný starým rodinným receptem využívajícím aromatické slupky plodů ze stromů Laraha. Původní název Curaçao Tonic Chumaceiro se zakrátko změnil na Senior’s Curaçao Liqueur. Přestože řada lékárníků na ostrově vyvinula svůj vlastní likér využívající stejnou ingredienci, nápoj vyráběný společností Senior&Co je dodnes synonymem prapůvodního curaçaa.
Plantáže, na nichž rostou původní stromy Laraha (mají také latinský název Citrus Aurantium Currassuviensis, což znamená Zlatý citrus Curaçaa), jsou vysazeny ve východní části ostrova a čítají zhruba padesát stromů. Každý strom produkuje dvakrát ročně přibližně 150 až 200 plodů, z nichž je možné získat až 35 kilogramům sušených slupek. Sklizeň ale není nijak jednoduchá, protože stromy Laraha jsou vysoké až tři metry a sklizeň ještě zelených, nezralých plodů vyžaduje speciální techniku. Slupky každého plodu sběrači nakrájejí na čtyři, zhruba trojúhelníkové části. Používají přitom výhradně nerezový nůž z nerezové oceli. Slupky vhodné k výrobě likéru se pak suší pět dnů na karibském slunci. Zbylá dužina slouží jako krmivo pro kozy.
Celý proces destilace a plnění do lahví se provádí ručně a trvá přibližně tři týdny. Vysušené slupky se vkládají do tašek, přidává se koření a pak louhují v alkoholu. Po vychlazení se přidá voda a destilace se provádí další tři dny.
Výsledný likér má chuť po pomerančích s různým stupněm hořkosti. Přírodně je bezbarvý, ale často bývá uměle barven, obvykle na modro, což dodává koktejlům a míchaným nápojům exotický vzhled. Jako Curaçao jsou prodávány i některé další likéry s různými příchutěmi, například káva, čokoláda a rumové rozinky.
Charakteristické aromatické a chuťové vlastnosti originálního karibského likéru rozpoznají i ti největší labužníci v nápoji Shaker Curacao, jehož recepturu vytvořil Milan Metelka. Je to výrazný a osvěžující nápoj s chutí pomerančů, citrusových plodů a typicky modrou barvou. Jak název produktu napovídá, ideálně se hodí do míchaných nápojů, které se díky němu mění ve vizuálně atraktivní kompozice. Kvalitní přírodní suroviny a aromatické látky jej však předurčují i k lahodnému požitku při přímé konzumaci. Rozhodně byste měli Shaker Curacao zkusit a rázem se ocitnete na prosluněném pobřeží karibského ostrůvku.
