Modrotisk? Poklad moravského lidového umění

Kdo by ho neznal? Charakteristická ozdoba lidových krojů, dekorace ubrusů, prostírek, šátků nebo polštářů… Modrotisk patří mezi největší poklady moravské kultury. Že jeho kulturní a historická hodnota přesahuje hranice Moravy a České republiky, si uvědomuje ministerstvo kultury.

Řemeslníky z posledních dvou fungujících modrotiskových dílen – Jiřího Danzingera staršího z Olešnice a Františka Jocha ze Strážnice – ocenilo nejen titulem Nositel tradice lidových řemesel. Technologie výroby modrotisku byla již v roce 2014 zapsána do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. A navíc požádal ministr kultury o zápis modrotisku do Reprezentačního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO.

Stroje vytlačily ruční práci
Modrotisk je jedna z nejstarších technik potiskování lněného a později bavlněného plátna. Jeho první příklady jsou doložené v Číně již před čtyřmi tisíci lety. Na Moravě tradice výroby modrotisku sahá až do 16. století.

Desítky krásných vzorů vznikají negativním tiskem, tedy vykrytím speciální rezervážní směsí, která zabrání proniknutí barvy k textilu. V minulosti se materiál barvil přírodním indigem, které bylo později nahrazeno indigem syntetickým, průmyslově vyráběným. Původně se tisk prováděl na plátno ručně přitlačením formy namočené do barvy odpuzující hmoty (tiskařský pop) a pak se plátno obarvilo. Přepráním plátna se odstranil pop a přebytečná barva. Tato technologie je v nezměněné podobě užívána dosud.

Od konce 18. století pronikal modrotisk do lidových krojů, jeho obliba vzrostla hlavně v 19. století. K barvení se používala zákazníky donesená lněná plátna, později bavlněná plátna přímo z továren. Pro některé oblasti, například pro Horácko nebo Valašsko, se stal typickým materiálem. Modrotiskařská dílna tehdy byla snad v každém městečku. Strojový tisk v továrnách ale ve 20. století způsobil postupné uzavírání dílen.

Tradice se dědí z generace na generaci
Dodnes zůstaly v provozu jen dvě – Danzingerova dílna v Olešnici a dílna rodiny Jochových ve Strážnici. Ornamenty tam nadále tisknou pomocí forem, které se dědí z generace na generaci.
V okolí Olešnice na Blanensku se v minulosti hojně pěstoval len a jen v málokterém domku se netkalo plátno. A bylo-li plátno, museli být i barvíři. Počátek historie olešnické dílny sahá do roku 1816, ovšem barvířské tajemství je ještě starší, z 16. století. Tradici tam udržuje již desátá generace rodiny Danzingerů. Technologie se nezměnila od roku 1849.

Dílna ve Strážnici byla založená v roce 1906 panem Cyrilem Jochem. V barvířském řemesle pokračoval jeho syn František Joch do roku 1951, kdy totalitní režim zakázal soukromé podnikání. Po roce 1954, v souvislosti se vznikem Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV), tedy organizace, která už od konce druhé světové války pečuje o uchování lidových tradic, se však podařilo dílnu znovu otevřít. Strážnická dílna stále pracuje s originálními regionálními vzory, ale současně s jedinečnými motivy navrženými výtvarníky ÚLUV.

Od ubrusů a zástěr až po současnou módu
Obě dílny nabízejí jak v kamenných prodejnách, tak v e-shopech bohatý sortiment modrotiskových produktů – od klasické metráže přes tradiční šátky, ubrusy, chňapky, zástěry, tašky a polštáře až po méně tradiční doplňky typu šperků nebo podložky pod notebook. Oběma modrotiskovým „mohykánům“ je přitom společná i snaha o angažování současných módních návrhářů.

Olešničtí například potiskli jedinečné Šaty splněných přání pro českou Miss World 2016 Natálii Kotkovou. Designérka Marie Stará využila modrotisk na sukni, která nese obrázky přání dětských pacientů onkologického oddělení ve Fakultní nemocnici Motol.

Ve Strážnici zase programově spolupracují s celou řadou renomovaných i začínajících módních návrhářek, například s Klárou Nademlýnskou, která po desetiletém působení v Paříži založila v Praze vlastní luxusní značku s dámskou modelovou konfekcí, nebo s Veronikou Vimpelovou, jež po absolvování Vyšší odborné školy designu a módy v České republice a po následném ukončení studia ve španělské Galicii nyní pracuje v anglické společnosti zabývající se tvorbou filmových kostýmů.

Více o modrotisku se dozvíte na internetových stránkách:
www.modrotisk-danzinger.cz
www.straznicky-modrotisk.cz

Martina Dvořáková / Made By Ordinary → Martina Dvořáková se po absolvování studia v několika vzdělávacích institucích zaměřujících se na módu a oděvní návrhářství začala věnovat vlastní tvorbě. Mezi materiály, které ji oslovily a jimž ve své práci vyhradila významné místo, patří modrotisk. Pod značkou Made By Ordinary založenou v roce 2016 je věrná hodnotám tzv. slow fashion. Klade důraz na kvalitu a nadčasovost oděvů, ruční práci a originální materiál. Hledá krásu v obyčejném. Pracuje s plátnem barveným pouze v indigu, které bylo tradičně užíváno jako všední materiál pro pracovní krojové zástěry. Využívá i modrotisk s vlastním ručně malovaným minimalistickým vzorem, inspirují ji i tradiční motivy. Úspěšně se prezentuje na českých i zahraničních přehlídkách módních designerů. Na loňském mezinárodním festivalu designSUPERMARKET v Praze získala v kategorii móda cenu časopisu Dolce Vita za nejlepší produkt.

Více na FB stránce Made By Ordinary