Absint: legenda s krátkou historií

Snad s žádným alkoholem není spojeno tolik fám a pověr jako s absintem. Je to o to překvapivější, že historie zelené víly, zelené múzy, šílenství v láhvi, esence života, jak bývá absint taky nazýván, není ani zdaleka tak dlouhá jako například piva nebo vína.

Jeho příběh začíná až na konci osmnáctého století ve Švýcarsku. Tehdy si údajně lékař Pierre Ordinaire nechal patentovat nápoj destilovaný ze „svaté trojice“ bylin – pelyňku pravého, anýzu a fenyklu obecného – jako „lék na všechno“.

Nejpopulárnější nápoj Francouzů
Recept na údajný „léčivý elixír“ poté získal jistý major Dubied, který v roce 1797 založil společně se synem Marcellinem a zetěm Henri-Louis Pernodem vůbec první destilérku absintu Dubied Père et Fils. Druhá byla otevřena roku 1805 na východě Francie ve městě Pontarlier pod názvem Maison Pernod Fils. Až do zákazu absintu v roce 1914 pak zůstala jeho největším a nejlepším výrobcem.
Coby lék proti malárii podávali absint francouzským legionářům a jeho obliba tak začala v polovině devatenáctého století enormně narůstat. Legionáři se totiž domů vraceli s návykem na absint a tak se nápoj začal prosazovat ve francouzských barech. Byl dokonce tak oblíbený, že Francouzi pátou hodinu odpolední přejmenovali na zelenou hodinku, l’heure verte.
Výroba absintu postupně nabyla tak masového charakteru, že díky stálému poklesu jeho ceny byl dostupný i chudším vrstvám. Současně jej ale pila vyšší třída, bohémští básníci a malíři i baroví povaleči. V osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století se dokonce v důsledku plošného napadení vinné révy absint stal ve Francii nejpopulárnějším nápojem. V roce 1910 se jej ve Francii vypilo 36 milionů litrů.

Zákaz absintu? Zřejmě i vinařská lobby
S rostoucí popularitou absintu a tím pádem s větším ohrožením francouzských vinařů bylo jen otázkou času, kdy zesílí tlak na zákaz nápoje. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století našel svou podobu v nevěrohodných a pravděpodobně ovlivněných výzkumech. Vyplynulo z nich, že absint je nebezpečná droga, která způsobuje „absintismus“, tedy nejen závislost na alkoholu, nýbrž celý soubor příznaků zahrnující halucinace, stažení obličejových svalů, sníženou citlivost a demenci.
Zásadním argumentem pro definitivní zákaz absintu pak byl otřesný případ Jeana Lanfraye, který 28. srpna 1905 zavraždil celou rodinu a poté se pokusil zabít sám sebe. Vyšlo přitom najevo, že Lanfray vypil ráno dvě sklenky absintu. Skutečnost, že k hrůznému činu došlo až večer a účinek absintu posílil sedmi sklenicemi vína, šesti koňaky a kávou s brandy, už se moc nehodila do krámu.
Hned nato vznikla ve Švýcarsku petice za zákaz absintu, kterou podepsalo více než osmdesát tisíc lidí. Vlna zákazů se pak šířila Evropou a světem: Švýcarsko, Belgie, Brazílie – 1906, Spojené státy – 1912, Francie – 1915 a v dalších letech se přidal takřka celý svět. K zákazu nikdy nepřistoupili ve Španělsku, Velké Británii ani v Československu.
Teprve absintová prohibice dopomohla ve Francii k oblibě pastisu, nápoje, který byl ochuzen o pelyněk (obsahující thujon), tedy o přísadu, která byla údajně viníkem „absintismu“.

Znovu na scéně
K uvolnění došlo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, a to paradoxně díky Anglii a Československu. Britský dovozce BBH Spirits totiž začal s importem českého absintu Hills, jehož obliba na britských ostrovech v krátké době prudce vzrostla. A když v roce 1988 stanovila Evropská unie nová pravidla pro výrobu (hranice thujonu 10 mg./l) a distribuci absintu, renesance „zelené múzy“ byla na světě.
Na přelomu milénia se zákaz absintu postupně zrušil ve všech státech, kde byl zaveden. Ve Švýcarsku kompletní zákaz zrušili až v roce 2005 s regulací, že absint vyráběný ve Švýcarsku nesmí být uměle zabarvován a musí být destilován. Ve Spojených státech došlo k uvolnění teprve v roce 2007.

Studie vyvrací fámy o „absintismu“
Fámy spojené s absintem přesvědčivě vyvrací studie německého chemika Dirka Lachenmeiera z roku 2008. S kolegy zkoumal třináct vzorků starého francouzského absintu ze zapečetěných lahví z doby před zákazem. Sledovali zejména obsah thujonu, tedy „aktivní“ složky v absintu.
A výsledek? Analýzy prokázaly menší koncentraci thujonu, než se kdysi odhadovalo a naprosto nedostatečnou k vysvětlení projevů „absintismu“. Hladina thujonu ve starých lahvích byla vlastně na stejné úrovni jako u absintu vyráběného od roku 1988, kdy Evropská unie povolila výrobu „zelené víly“ s novými pravidly.
Vědci navíc nezjistili žádnou jinou složku, která by mohla způsobovat zmiňované symptomy „absintismu“. Lachenmeier tak došel k závěru, že to, co bylo považováno za následky konzumace absintu, byly projevy „pouhého“ alkoholismu.

Část informací byla použita s laskavým svolením správce stránky www.absinthe-cz.com.